Cermanovy lži: Seznam

O osobitých názorech jednoho osobitého historika, o „ukrajinských náccích“, o polopravdách horších lži, o antisemitismu, putinismu, s rozborem historikova hanopisu.

Když kecá vědec 

Poslední dobou lze najít na informačních dálnicích českého internetu nepřeberné množství informací o dění v zemi, ve které došlo díky spontánnímu vzepjetí občanské společnosti ke svržení klanově-oligarchického režimu, mnohými mylně pokládanému za demokracii.

Ano – tušíte správně - tou zemí je Ukrajina. Tou občanskou společností je tzv. Majdan. A ty informace jsou nejrůznější kvality. Od pravdivých, tj. z různých zdrojů ověřených, po vyložené lži a desinformace z dílny kremelských propagandistů. Přitom se mi zdá, že čeští putinovci mají navrch, tj. že v českém internetu dominuje pavlač. Drby, drby a ještě jednou drby!

Naše pavlačisty je povětšinou snadné rozpoznat a netřeba je číst. Ale co když se ona drbna vydává za vědce, a píše stylem, který je možno – při nedostatku poznatků jiné kvality a polarity – považovat za přístup veskrze seriózní?

I narazil jsem dnes na jeden takový exemplář.  Jde o pana Cermana, a jeho článek „Podporuj svého ukrajinského nácka“.

Názory, jakož i přístup historika Cermana jsou mi známy. Kdysi jsem často navštěvoval stránky serveru „Aktuálně.cz“, kam tento „morální a politický filosof“ občas přispíval.

Úvodem na sebe musím prozradit, že jsem s jeho myšlenkovými pochody a selektivním přístupem nesouhlasil, a považoval jsem je za nesolidní a tendenční. Prostě – i člověk-vědec má svůj „silný názor“, a v zásadě není o nic méně stupidní, než ne-vědec. Vědec se od nevědce liší jedině tím, že ke zkoumání svých hypotéz o světě používá vědeckou metodiku.

A vědecká metodika jde stranou, když vědec publikuje svůj názor v prostoru, o kterém se – oprávněně - domnívá, že je plný lidí věřících, nikoli myslících. A ve kterém hledá souvěrce, nikoli oponenty. Tak je tomu i s Cermanem.

Abych Vám, ctění čtenáři, nastínil způsob Cermanovy publicistické (zlo)činnosti, uvedu dva příklady článků, panem autorem dříve publikovaných. V jednom Cerman radí ženám, jak a kde správně rodit, ve druhém špiní Masaryka a První republiku.

Cerman – „porodník“

Nejčtenějším textem (9449 kliků) pana historika se stal ten, jenž nadepsal skandalizujícím a všeobecnou pozornost vzbuzujícím názvem  „Dítě zemřelo, porod proběhl v pohodlí“, čímž dokonale vystihl i (svůj) obsah.

Zvláště by se s ním měla seznámit zdejší VIP blogerka Šichtářová, aby věděla, jak nezodpovědně si jako domácí rodička a trojnásobná matka počíná, a jak hodnotově tápe.

Už jeho věta z úvodu, cituji: „… Na jedné straně je tu právo dítěte na život, na druhé straně právo matky na pohodlí při porodu ...“ naznačuje, že autor o symbiotickém vztahu matky a dítěte ví kulový. A jak už to tak bývá, o co méně toho ví, o to rozhodnější a radikálnější stanoviska zaujímá.

Nám, co toho víme trochu víc je jasné, že rodí-li matka v odcizeném, studeném, technicistním prostředí, které v ní vyvolává úzkost, s vtipem sobě vlastním napíšu, že úzkost psychická se demonstruje i na úrovni fyzické, a zúženou „klíčovou dírkou“ neproleze nic kloudného, natož hlavička dítěte.

Cerman prostě preferuje chladnorukého porodníka s nůžkami a infúzí před porodní babicí, domácí lázní a teplem domácího krbu. Žádná volba nebude, ctěné dámy! Musíte rodit dle recepisu pana Cermana, jinak jste potenciální vražedkyně – konstatoval svým článkem Cerman, potenciální muž.

Cerman – „demokrat“

Podobně jednostranně pojal pan philosoph jiný svůj textík, nazvaný „Obranyschopná a zkorumpovaná demokracie“. V něm se věnoval údajně nedemokratické předmnichovské republice, píše o deficitu demokracie, o nedemokratičnosti vázaného poslaneckého mandátu, atd., atd., přičemž neopomněl dloubnout si do obdivovaného prezidenta Masaryka, který prý za celý svůj život nenapsal nic kloudně vědeckého, zvláště pak nic o kloudné demokracii.

Přitom zcela pomíjí složitou situaci, v jaké se nově vznikající stát ocitl, a jak těžké problémy musel řešit. Principem, známým už od dob antických je, že v době ohrožení státu se vlády ujímá diktátor – protože situace vyžaduje jednotné velení a rychlé rozhodování, nikoli mnohahodinovou diskusi a kompromisní řešení. A za dob mírových vlády opět ujímá se demokracie. 

Nová, demokracii budující republika existovala v nestabilním prostředí lokálních konfliktů, a v permanentním ohrožení okolními diktátorskými režimy. Proto přijalo vedení státu opatření na ochranu republiky, která měla – jako každé rozhodnutí – i negativní dopady.

A vázaný mandát? Možná bychom ho měli znovu zavést. Vázaný mandát by zamezil politickému přeběhlictví a (též) ukrajinskou politiku devastujícímu fenoménu tzv. tušků. (více zde)

První republika – jediná „otevřená společnost“ Evropy

Možná by se pan Cerman měl seznámit s Peroutkovým „Budováním státu“, měl by si přečíst Masarykovy spisy a seznámit se s názorem filosofa vědy a nejvýznamnějšího filosofa 20. století, Sira Karla Raimunda Poppera, který o Masarykovi řekl:   

„… Hluboce obdivuji Masaryka. Byl jedním z nejvýznamnějších průkopníků toho, co jsem rok nebo dva po jeho smrti nazval otevřenou společností. Byl průkopníkem otevřené společnosti jak v teorii, tak v praxi; byl skutečně největším z jejích průkopníků od Abrahama Lincolna po Winstona Churchilla.

Z nástupnických států rakouské říše, které zde stály poražené a zbídačené, byl Masarykův výtvor, Československá republika, jediným úspěšným výsledkem. První republika byla úspěšná svým finančnictvím, průmyslem, politikou, vzdělaností a kulturou; a byla i dobře bráněna.

Nikdy v dějinách nebyl nový stát - který koneckonců vzešel z revoluce - tak mírumilovný a tak úspěšný, a přitom byl do značné míry dílem tvůrčího myšlení a konání jednoho muže. Tohle všechno ale nevzniklo samo sebou, bez obtíží; bylo to výsledkem Masarykovy filosofie, jeho moudrosti a charakteru, ve kterém vynikala osobní odvaha, opravdovost a otevřenost.

Svou vlastní filosofii označoval jako kritický realismus. A tím také skutečně byla. Avšak jeho humanismus nebo humanitářství také sehrály důležitou roli. …“

Coby kontrast k tomuto hodnocení uvedu Cermanův nehorázný výrok, že: „… Z hlediska praktické politiky šlo o to, vyložit přednosti demokracie a místo vyvracení cizích námitek pozitivně formulovat, v čem vlastně spočívá ta hlavní charakteristika, která ji odlišuje od fašistických alternativ. …“

Podle Cermana se tedy Masarykova demokracie lišila od fašismu jen rétoricky!

Pravda – Masarykův a Popperův myšlenkový svět neodpovídá tomu pana Cermana. Masaryk nesnášel lháře, a podvodníkům a korupčníkům by ruku nepodal. Náš první prezident neměl rád klerikály, jakož i jiné kalkulanty s lidskou iracionalitou a vírou, včetně všelikých „obchodníků s deštěm“ (dnes tento druh představuje Úsvit Tomia Okamury, či do politického propadliště odešlé Věci veřejné).

Masaryk proti předsudkům a pověrám

Cerman je vůbec podivný týpek. Považuje se za bojovníka proti antisemitismu, a přitom kritizuje Masarykům racionální hodnotový sekularimus, tj. že to nejlepší z křesťanské tradice přetavil v „ideály humanitní“. Asi ho nenapadlo, že profesorova obhajoba Žida Hilsnera těžko mohla být inspirována katolicismem, plným předsudků a hořících hranic, ale právě jejich překonáním.

Ostatně, nechejme o tom promluvit samotného Masaryka. V Čapkových Hovorech s TGM se v kapitole „Dítě a jeho svět“ můžeme o malém Tomášovi dočíst toto:

Po mamince jsem byl silně pobožný … Židů, těch jsem se bál,, věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení … Teprve později jsem se se židy jaks taks smířil,, to bylo na reálce v Hustopeči.

Jednou jsme měli školní výlet do Pálavských kopců. Když jsme po obědě skotačili a dělali hlouposti, ztratil se nám spolužák žid na dvůr. Já ze zvědavosti za ním, on se postavil za rozevřené křídlo vrat a tam se tváří ke zdi ukláněl a modlil. Tu jsem se nějak zastyděl, že se žid modlí, zatím co my si hrajem. To mi tak nešlo do hlavy, že se modlí stejně vroucně jako my a že nezapomíná na modlitbu ani za hry …

A vidíte, po celý život jsem se snažil dávat pozor, abych nebyl k židům nespravedlivý,, proto se říkalo, že s nimi držím. Kdy že jsem v sobě překonal ten lidový antisemitismus? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem,, vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře. …“ (1929, str. 24-27)    

Dá se tedy říci, že výskyt antisemitismu koreluje s výskytem katolictví a jiných relígií, které tradují povídačku o tom, jak nám „zlí židé ukřižovali Ježíška“. Přitom je jim putna, že Ježíš byl též Židem. Inu – hloupost světem vládne a život je záležitost tragikomická.     

Z výše uvedeného je zřejmé, že pan Cerman je muž poněkud zmatený. Vystupuje proti antisemitismu, a přitom podporuje intoleranci a konzervativismus. Před ideály humanitními dává přednost katolické a-morálce. Upřednostňuje formu před obsahem. Jeho hodnocení událostí tak podle toho i vypadá.

Rozbor Cermanova hanopisu

Podle Cermana na Ukrajině „nezvítězila demokracie, ale nacionalismus.“

Jenže demokracie je proces, a těžko bychom mohli mluvit v této fázi revoluce o nějakém vítězství. Nezvítězila ani demokracie, ani nacionalismus. Navíc Cerman za vítězství nacionalismu pravděpodobně považuje zviditelnění národoveckých stran a lidí s vlasteneckou rétorikou. Což je něco jiného.

Kdo by v době ohrožení státu invazí vojsk totalitáře Putina nebyl vlastencem? Stačí si připomenout, s jakým nadšením a písní na rtech naši otcové a dědové rukovali do pohraničních pevností při všeobecné mobilizaci v roce 1938.         

Namísto o „vítězství demokracie“ bychom měli mluvit o probíhající demokratické diskusi, dialogu, veřejné kontrole politiků, svobodných médiích, svobodě slova, atd. – tedy o atributech demokracie, které na Ukrajině existují a fungují.

Tedy – i v době probíhající informační války a ohrožení státu mocným sousedem se na Ukrajině otevřeně mluví o všech nedostatcích a slabostech státu, i jeho představitelů, což je poněkud nešťastné. Rozumný přístup vypadá jinak. Ukrajinci by si měli vzít příklad z naší, Cermanem kritizované, „okleštěné demokracie“, aby nepřátelům státu nedávali do rukou zbraň proti sobě.

Všech témat, které se v celospolečenském dialogu probírají, ruští putinovští propagandisté, i naši užiteční …oti, včetně Cermana, promptně zneužijí.

Samozřejmě, že pak oproti Rusku, svázanému cenzurou a zásahy policejního státu, postihujícího všechny kritiky režimu, pak Ukrajina vypadá jako velmi chaotický podnik. Lidé se tam totiž organizují sami, přesto stát funguje lépe, než dřív – což je velmi zajímavé a inspirující.

Pan Cerman se dále ve svém pamfletu diví, že „se ukrajinská vláda rozhodla bojovat proti pomluvám vědou.“ A nechala v televizi vystoupit psychology, z nichž jeden tvrdil, že „mýtus o banderovcích“ je jen psychickou reakcí na nastolení nových poměrů u lidí, kteří se nedokážou přizpůsobovat, bojí se ztráty jistot a vymýšlejí si pak skryté síly v pozadí, na které mohou svalit odpovědnost za problémy země. Druhý prý tvrdil, že této sugesci podléhají zvláště osoby nervově labilní.

Načež Cerman nad nimi triumfoval tím, že banderovci skutečně existují!

Řekl bych, že je docela v pořádku snaha vysvětlit iracionální strach z neexistujícího nebezpečí dušezpytnými odborníky, a možná by nebylo od věci, aby se rukám psychologů svěřil i pan Cerman.

Neexistují totiž banderovci jako takoví, zato existují webové stránky s názvem „Banderovec“, jež patří onomu Trojzubci Stěpana Bandery, o kterém píše pan historik. Nutno dodat, že pan antiantisemita nedodržuje českou transkripci ukrajinských jmen, a užívá té ruské, což také o něčem vypovídá.

A nyní nastal čas, rozebrat si věty Cermanovy hezky dopodrobna.

1  „… Jednou z vůdčích postav je Dimitrij Jaroš, který na sebe nedávno upozornil názorem, že Rusy je třeba vybít….“

Nevím, z jakého zdroje pan Cerman tuto informaci sebral. Jaký je skutečný názor Dmytra Jaroše se dozvíme z rozhovoru, který poskytl redaktorce vlastní tiskové služby – tedy, neměl potřebu se nějak stylizovat a jeho vyjádření můžeme považovat za vhled do jeho způsobu myšlení.

Zjistíme, že Jaroš pojmem „Rusové“ označuje nepřátele státu, a má pro něj stejný význam jako pro české antifašisty let třicátých a čtyřicátých pojem „Němci“.

Jaroš řekl:  První i druhá varianta (pozn.: útoku Ruska na Ukrajinu) se jeví jako zcela reálná, soudě podle koncepčních záměrů, které jsou dílem oficiálního Putinova poradce – hlavy Euroasijského hnutí Dugina, (pozn.: viz článek „Ruský fašismus“) a podle celoplošné propagandy, kterou nehustí jen do národů Ruska, ale i do každého řadového vojáka říšské armády (v Gruzii tito vojáci i důstojníci nepokrytě tvrdili, že příštím jejich „vítězstvím“ bude „vítězství nad Ukrajinou“). …

Na otázku: „Bratře plukovníku, a co bude s prorusky orientovanými občany Ukrajiny, kteří žijí v jihovýchodních krajích?“ Jaroš odpověděl:

Sympatie té části Ukrajinců a představitelů národnostních menšin, kteří se dosud oddávají svým iluzím, kteří nadšeně hltají splašky imperiálních médií, tyto sympatie se brzy rozplynou, jakmile „ruský voják-osvoboditel“ překročí hranice a rozdrtí luganské nebo krymské vesnice pásy svých tanků.    

Láska „schidňaka“ (pozn.: východňára) k „ruskému bratrovi“ (která je ve skutečnosti značně nadsazená – věřte rodákovi z Naddněpří) rychle vyprchá, jakmile prasácký moskevský vojáček začne rabovat domy a byty bezbranných ukrajinských obyvatel, a přemisťovat do své Domoviny počítače, nábytek, a veškeré příslušenství, včetně budek od suchých záchodů.

Moskevská armáda se od dob Zlaté Hordy, Ivana Hrozného a Petra I. Krvavého příliš nezměnila. Ukrajinci mají do svého genetického kódu vepsánu vzpomínku na Moskaly zlikvidovaný Baturyn, na popravy rytířů svaté msty – hajdamáků, na zničení Záporožské Siče, na zákazy svého jazyka, na boj pod Krutami, na střelbu u Bazaru, na hladomory, na gulagy, na „očistu“ ukrajinských vesnic a měst od „protisovětských živlů“ před i po Druhé světové válce. Pamatujeme si. A kdo pozapomněl – rázem si vzpomene, jakmile se s „ruskými mírotvorci“ blíže seznámí. …“

Jarošův pobočník Tarasenko z „Pravého sektoru“ o Rusech z rozhovoru:

Novinář: „Jaroš rezolutně popírá, že by v „Pravém sektoru“ vládla jakákoli rusofobie ...“

Tarasenko: Proč si myslíte, že jsme rusofobové? Nemáme žádné fobie. My jsme ukrajinští nacionalisté. To znamená, že máme rádi náš národ, a rádi pro něj pracujeme. Vážíme si každého jiného národa. 

Obecně platí, že cílem každého nacionalismu po celém světě je, budovat mírové soužití na principu národních států. Každý národ by měl mít svůj vlastní stát, rozumíte? Proto v ukrajinském nacionalismu není žádný šovinismus nebo fašismus. Jedná se o zcela odlišné věci.

Novinář: „Ale pro některé aktivisty "Pravého sektoru" je šovinismus, ba i nacismus, typický – časté jsou vtipy o "Židech a Moskalech", svastiky. Nacionalistům se vždy hodí nějaký vnější nepřítel. V Rusku například pronásledují lidi původem ze severního Kavkazu či střední Asie.“

Tarasenko: Lidi máme různé. Od ultra-mega-nacionalistů po ultra-mega-liberály. Ale národní myšlenka spojuje všechny. To je jediná věc, která může Ukrajinu sjednotit, nemáme nic jiného. Nemáme jednu společnou víru, armáda je v rozkladu, nemáme politiky nebo jinou elitu, které by věřili všichni lidé.

Ale přitom nechováme nenávist k jakémukoli národu. Hlásíme se k tomu, jaký vztah měl Stěpan Bandera ke všem ne-Ukrajincům. Náš spolubojovník je zároveň naším bratrem, jsme neutrální tolerantní – k těm, kdo nám rozumí a podporují nás, i když nikoli aktivně,, a nepřátelsky se chováme k těm, kteří tvrdí, že žádná Ukrajina, ani Ukrajinci či ukrajinština neexistují.

A to bez ohledu na to, jaké národnosti ten člověk je. Nikdy jsme nepřemýšleli v kategoriích národů nebo stran. Vždy jsme lidi hodnotili podle skutků. Takže když mluvíme o Rusku, nemáme tím na mysli Rusy nebo jejich stát, ale výhradně představitele imperiální politiky Kremlu. …

Polovina členů „Pravého sektoru“ pochází z ruskojazyčného Východu, a polovina mluví ukrajinsky a jsou ze všech regionů naší země. Mísí se spolu, žijí – a společně bojují. Jsou mezi námi i Rusové, kteří mluví jen rusky, a přijeli k nám z Ruska, aby spolu s námi bojovali na barikádách.“

Tak jak je to s tím „vybíjením Rusů“, pane Cermane?

2 „… Bojovníci Pravého sektoru se zúčastnili demonstrací na Majdanu v Kyjevě, při kterých byli ozbrojeni střelnými zbraněmi, ze kterých – světe div se – opravdu stříleli. Něco, co jsme v objektivním zpravodajství ČT neviděli….“

Na televizi se moc nedívám, ale faktem je, že na fotografiích na internetu jsou k vidění snímky civilistů s revolvery či puškami. Při existenci fenoménu tzv. titušků nelze jednoznačně určit, kdo je obránce Majdanu a kdo placený pomocník berkutovců. Co k tomu řekl Jarošův Tarasenko:  

Novinář: „Přizná se "PS", že v posledních dnech konfrontace s milicí používal proti nim i střelné zbraně?“

Tarasenko: My jsme nestříleli nikdy a nikde. Ani na Majdanu, ani mimo něj.

Novinář: „A zbraně jste měli?“

Tarasenko: Až ke konci, když byla revoluce vyloženě ve fázi bojů. Obrátili jsme se na lidi, kteří jsou vlastníky licencovaných zbraní. Mysleli jsme na to, že může dojít k masovým vraždám střelbou do našich lidí, ty zbraně jim měly sloužit k osobní sebeobraně.

Novinář: „Když nestříleli oni, musel střílet někdo jiný?“

Tarasenko: My nikoli. Přesně tak.

Novinář: „Pokud řeknete, že "PS" nepoužil zbraně, tak jak byste mohli v ten poslední den konfrontace nad milicí vyhrát, rozehnat je?“

Tarasenko: Nevím. Buď se zalekli, nebo dostali rozkaz k ústupu. Možná, že se právě v jeden konkrétní okamžik začali vzdalovat, a tak se lidé nahnali dopředu. Nešlo o řízené poziční boje s přestřelkami, ale a chaotický pohyb osob, následovaným chaotickým útěkem policajtů.

Novinář: „Říká se, že mezi padlými v "Nebeské setnině“ není nikdo, kdo by náležel k „Pravému sektoru“. Je to pravda, nebo ne?“

Tarasenko: To není pravda. Přišli jsme o kluky,(pozn: PS měl 18 padlých) ale nebylo jich tolik z jednoho prostého důvodu: připravovali jsme se, akce jsme plánovali, říkali jsme si, kdy je třeba něco podniknout, a kdy ne, kdy se plížit a kdy se stahovat. Naši kluci v jednotkách se řídili příkazy velitelů a starali se o raněné.

Mnoho lidí zemřelo, protože se chaoticky vrhali kupředu zrovna ve chvíli, když na ně začali střílet. Ty akce byly nekoordinované. V nich jsme nebyli. Ještě před pokusem o násilné rozehnání 18. února naše jednotky působily hlavně v ulici Hruševského ve vládní čtvrti.

Tam byli naši poraženi, a tak se přesunuli na barikádu u Evropského náměstí, a tu drželi.  Spálili tam jedno BTR a už neustoupili ani o krok. Na Instytutské byli lidé, kteří reagovali instinktivně a neorganizovaně. Když poliši prorazili obranu a dostali se do našeho týlu, museli jsme se z barikády stáhnout.

Novinář: „Na Instytutské ulici 21. února lidé prostě šli vstříc odstřelovačům, kryti dřevěnými štíty, a zemřeli ...“

Tarasenko: U nás tomu tak nebylo. Naši lidé plnili rozkazy. A nehrnuli se kupředu s jedinou myšlenkou: „Vše je v pohodě, tak běž!“ To je důvod, proč máme tak málo obětí. Ale jeden z prvních padlých - Bělorus Michail Žižněvský – byl náš.

Nebo v Charkově, při útoku na radnici, když dav mlátil majdanovce, zabili dva z našich (události z 1. března). Prostě  - my se na něčem takovém nesnažíme zviditelnit, a nechováme se, jako někteří, co se slzami v očích křičí, kolik je kde pobitých. 

To není o PR - to prostě není normální – na něčem takovém se zviditelňovat. (pozn.: proruskými demonstranty byla chátra, autobusy do Charkova dovezená z ruského Belgorodu. Aktivisty Majdanu, kteří vyvěsili na radnici ukrajinskou vlajku, bili a ponižovali. Celou odvetnou akci řídil zločinec Kernes – primátor Charkova, nyní v „domácím vězení“).

3 „… Sledoval jsem totiž na internetu i na regionálních ukrajinských televizích celou řadu reportáží a amatérských záběrů s vystoupeními ukrajinských vlastenců na barikádách i na politických schůzích mimo Majdan. Zpravidla se na nich hodně křičí, vlastenci mívají přes obličej černou masku, nebo i přilbu a nezřídka jsou ozbrojeni kalašnikovy. Z této dokumentace vyplývá, že i protesty na Majdanu rozhodně nebyly nenásilné – demonstranti najížděli do policistů bagrem, házeli na ně zapálené lahve, bodali do nich tyčemi a taky do nich stříleli.  A podobné projevy násilí pak lze pozorovat na schůzích, kde revolucionáři domlouvají neozbrojeným úředníkům, radním, prokurátorům, či neznámým civilistům, kteří se stali obětí revoluční spravedlnosti. …“

Velmi pochybuji, že by pan Cerman viděl na internetu více, než já. Jako správný manipulátor „zobecňuje“. Vyrábí z dílčích excesů pravidlo, které vztahuje na všechny.

Proč měli obránci Majdanu zakryté obličeje je zřejmé. Aby je nemohla identifikovat, zatknout a zlikvidovat policie, nebo jí organizované zločinecké bandy titušků. „Na internetu“ chodí „kalachem“ ozbrojen jediný muž PS, nechvalně proslulý Saško Bílý (vl. jm. Oleksandr Muzyčko), primitiv a pravděpodobně i psychopat, který je již po smrti. Spekuluje se, zda ho při zatýkání zastřelila milice, nebo se zabil sám. Stejný jedinec byl natočen, jak pohlavkuje a škrtí  prokurátora jeho vlastní kravatou. 

Na několika fotografiích z celosvětové série na webu Rádia Svoboda (zde) můžete zaregistrovat i „banderovce“ se samopaly – jsou to plastové repliky, užívané členy klubu vojenské historie. 

Další „partyzánština“, o které se dokonce mluvilo v Radě bezpečnosti OSN, je dílem „svobodovce“, pana Mirošnyčenka. Tento bývalý sportovní novinář, člen mediální rady Parlamentu,  vytrestal ředitele televize „První národní“ dovedně zacíleným levým hákem za to, že v době ohrožení státu šířil éterem nepřátelskou propagandu.

Mirošnyčenko se za exces omluvil, vzdal se své poslanecké imunity a podrobil se policejnímu šetření. Za tento čin byl Majdanem notně kritizován. Byl kritizován i za to, že kdysi nazval izraelskou političku Cipi Livniovou „židovkou“, ač za slušné se v ruskojazyčných oblastech považuje slovo „hebrejka“. Rozhovor s Mirošnyčenkem je zde.

Pan Cerman tedy vyrobil ze dvou nesouvisejících případů dalekosáhlé závěry, které můžeme označit za sprostou lež!

A co je divného na tom, že se lidé proti útokům na svůj život a zdraví brání? Na střelbu z policejních brokovnic, které nebyly nabity jen gumovými projektily, ale i broky, a dokonce mosaznými jednotnými střelami s tvrdokovovým jádrem (užívá je policie na zastavení automobilů), je možné odpovědět přinejmenším „molotovými koktejly“, a nebo též ostrou střelbou. Důležité je, kdo s násilím začal. Byli to berkutovci, kteří nejprve zbili a zmrzačili bezbranné studenty a novináře na kyjevském náměstí Nezávislosti. A ostatní byla odveta.

4 „… Jednou ze tří nejsilnějších stran, které uzavřely ve Vrchní radě vládní koalici, je extrémistická strana Svobody. Jde o staré známé, na které si už léta stěžují židovské organizace z Ukrajiny a z Izraele. … Na okraj podotýkám, že původní název této strany zněl Národně-socialistická strana Ukrajiny a ve znaku měla ukrajinský trojzubec v takové grafické podobě, že výrazně připomínal hákový kříž. …“

Škoda, že pan Cerman nevysvětlil, čím je Strana ukrajinského sjednocení Svoboda tak extrémistická. Všimněte si, že náš historik tvrdí, že se „Svoboda dříve jmenovala „Národně-socialistická strana Ukrajiny“. Nikoli! Původní název zněl: „Sociálně-nacionální strana Ukrajiny“.

Někomu se to může zdát jako nepatrný rozdíl, ale opět jde o důkaz „poctivosti“ pana historika, který se snaží navodit dojem, že se „Svoboda“ hlásí k nacismu či neonacismu.

V představách pana Cermana as národně-socialistická  = nacistická. Což znamená, že tento pán zřejmě považuje za nacistickou i prvorepublikovou Českosl. str. národně socialistickou, jejímž členům se říkalo dle stranického znaku „brkoslavové“, a byli v ní organizováni levicově smýšlející příslušníci střední třídy. Nebo jsou náckové i národní socialisté pana Paroubka.

Zajímavé je si vzájemně porovnat ruské a ukrajinské Wiki-stránky, týkající se VO Svoboda. Dokonce i ruskojazyčná Wiki neuvádí nic o žádné „národně-socialistické“ –  je zde uvedeno, že jde o stranu neofašistickou. Kdežto ukrajinská píše o straně nacionalistické. Z ruské Wiki je patrné, že je dílem putinovců.

Tací, kteří o ukrajinské politické scéně něco vědí, „Svobodu“ za extrémistickou nepovažují. V pořadu Štefana Hríba „Večer pod lampou“, v dílu nazvaném „Strach z Ukrajiny a Strach z očkovania“ řekl pan Saša Duleba, že agendu této strany by nejspíš přirovnal k umírněnějšímu maďarskému Jobbiku (v 11:50).   

Na okraj podotýkám, že to, co pan Cerman považuje za „stylizovaný ukrajinský trojzubec“ trojzubcem vůbec není. Jde o tzv. Wolfsangel neboli „vlčí hák“. Tento symbol převzali ukrajinští nacionalisté za 2. sv. války od Němců, které zprvu považovali za své osvoboditele. Jde o kombinaci písmen I a N (Idea Národa). Je divné, že si něco tak triviálního pan Cerman nezjistí, a raději použije své přebujelé fantazie.

Je pravda, že používání těchto symbolů není nic hezkého, a fakt, že si „banderovskou“ OUN-UPA mladí Ukrajinci idealizují jako statečné  bojovníky s německými nacisty a sovětskými stalinisty, a přitom se snaží popírat zločiny, kterých se titíž hrdinové dopustili, považuje historik Timothy D. Snyder za tragický omyl.

5 „… Tato strana (pozn: Svoboda) vyprovokovala protistátní demonstrace už v minulosti, ale upozornila na sebe taky pochodňovým pochodem k výročí povstání ve varšavském ghettu, nebo vkusnou oslavou masakru v Babim Jaru. …“

Nevím, co považuje pan Cerman za „protistátní demonstrace“. „Svobodovci“ např. protestovali proti prokazatelným zločinům policistů a státních zástupců – třeba v „kauze Vradijevka“.

Co se týče těch pochodů … v říjnu 2013 napsal Sergej Burlačenko do Týdeníku 2000: „Hlavním výsledkem „Bojového pochodu“ je, že „Svoboda“ ztrácí. Tedy rozumějme – své příznivce. Většina Ukrajinců zřejmě má k idealizaci Ukrajinské povstalecké armády, k jejímuž výročí byl tento pochod uspořádán, velmi daleko.

Burlačenko píše, že VO Svoboda má maximálně 5,3% preferencí a že jejich glorifikace UPA vzbudila u veřejnosti odpor. I když je ruský dopisovatel ke „svobodovcům“ kritický, píše, že 5-ti tisícová demonstrace proběhla naprosto klidně, a nepíše vůbec nic o nějakých předchozích akcích těchto „extrémistů“, např.  k „masakru v Babimu Jaru“ nebo k „povstání ve Varšavském ghettu“. Možná zapomněl.

Bylo by divné, kdyby „svobodovci“ pořádali pochody u příležitosti masakru, o němž tvrdí, že s ním Ukrajinci nemají nic společného (zde). Nebo šlo o pietní akci, kterou si někdo vyložil jako provokaci. Proč „VO Svoboda“ v ukrajinskou účast na těchto zvěrstech nevěří je také jasné. Považují ji za další z řady lží sovětské a ruské propagandy. Zločiny hitlerovského Gestapa a stalinské NKVD na Ukrajině, i mimo ni, jsou naprosto srovnatelné.

Některým Ukrajincům také může vadit, že se běžně mluví o utrpení židovského národa, a moskevské kruhy zároveň genocidu Ukrajinců popírají. Přitom dnes historici mluví o nejméně 3, 5 miliónech mrtvých (někteří až o 10 miliónech) v důsledku uměle vyvolaného hladomoru na Ukrajině. A sochy Stalinova ideového vůdce Lenina stále stojí. A Stalin je Rusy veleben jako třetí největší postava ruských dějin. A jako „efektivní manažer“. No není to šílené? Není to ponižující? 

Co se týče lídra Svobody Ťahnyboka, v mladším věku dost řádil (zde). Dnes byste z jeho úst nehoráznosti o „židovském svinstvu“ už neslyšeli. Buď změnil názor, nebo zjistil, že mu taková rétorika moc bodů nevynáší. Když se zamyslíme nad příčinami lidového antisemitismu, není nezajímavé, že Ťahnybok pochází z hluboce věřící rodiny a jeho příbuzní jsou kněží.

V této souvislosti si připomeňme Masarykova slova, že svůj vlastní antisemitismus překonal jedině rozumem. Čím mají své předsudky překonávat ti, kterým nebylo dáno?

Je velmi jednoduché někoho odsoudit, ale takovým odsudkem se sami lepšími nestaneme. Je daleko zajímavější se nad příčinami rasismu, antisemitismu, fašismu, nacismu či bolševismu zamyslet a zapátrat po příčinách, proč mnohý zdánlivě inteligentní a normálně cítící člověk tomu hnusu podlehne.

6 „… Dalším členem koalice je strana Úder boxera Vitalije Klička, jejíž programové cíle vtipně vyjadřuje už její název. Nakonec je tu strana Julie Tymošenkové, do jejíhož širokého srdce se vejdou všechny názorové proudy současné Ukrajiny, včetně nacionalismu. Její strana se jmenuje v překladu Vlast a určitě od ní nelze očekávat, že se postaví proti stávajícími davovému šílenství. Zvlášť když se teď všichni politici předhánějí v horlivých projevech vlastenectví, do módy přišly kozácké účesy a láska k „mojí Ukrajině“ se stala nejvyšší hodnotou. …“

Pan Cerman tu zajímavě „zarámoval problém“. Snaží se hodit na jednu kupku nacionalisty, úderníky i milovníky otčiny. Ano – správný překlad „Baťkivščiny“ zní „Otčina“, nikoli „Vlast“, neboť baťko = otec. Když v češtině existuje významově totožný ekvivalent, proč ho překládat opisem? Aby Cermanovi přibyli další „náckové“?

UDAR je akronym = Ukrajinská demokratická aliance pro reformy. Je pravda, že Otčina i UDAR jsou spíše širokorozchodná hnutí, než klasické pravo-levé strany. Ale to je celoevropský trend. Krize teorií a hodnot.

Zajímalo by mě, proč se autor nevěnuje „fenoménu Tymošenková“, a zabývá se marginálním problémem, jakým je ukrajinské národní obrození, lidový antisemitismus či nošení čubů (to je ten charakteristický kozácký účes, pro který Moskalové-Moskvané přezdívají Ukrajince na Chochly – chocholáče).

Tymošenková je totiž Janukovyč v ženském vydání. Psychopatka bažící po moci a po penězích. Mocichtivá žena, která umí účinně manipulovat s jednotlivci, i s davem. Myslící lidé, lidé schopní poučit se ze zkušenosti, této osobě nikdy nemohou do rukou svěřit moc. V té base byla právem. Špatné bylo jen to, že v ní zůstala osamocena. A navrhnout tuto defraudantku na prezidentku země? Podporovat ji Evropskou unií? To si Tymošenková ani Ukrajina věru nezaslouží.

Nechápu, jak může mít, jinak nesmírně inteligentní a poučená Julia Latyninová, komentátorka ruského rádia Echo Moskvy, o Tymošenkové tak vysoké mínění. Řekla o ní, že je jediným člověkem ve vedení strany a Ukrajiny, která umí přijímat odpovídající řešení. No, pokud se to řešení má týkat jejího sebeprosazení – pak věřím, že se božská Julja na své cestě k moci nezastaví před ničím – ať už jsou to potoky krve, nebo mnohomiliardové hospodářské ztráty.

To Ťahnybok – profesí lékař - by nadělal v prezidentském úřadu mnohem méně škody, než tato obchodnice s vlastním národem. Kličko také není ta „vymlácená palice“, jak o něm mluví nepřátelé. Je to poctivý, nebojácný a inteligentní muž se dvěma vysokoškolskými tituly. Jaroš, lídr „Pravého sektoru“, sice také kandiduje na prezidenta, ale nemá nejmenší šanci. Aby uspěl, to by ty volby musely vypadat … inu, jako krymské „referendum“.

7 „… Navíc jedním z prvních činů, které učinily revoluční síly po uchopení moci, bylo zrušení zákona na ochranu menšin. Teprve tím se jim podařilo definitivně znepřátelit široké vrstvy ruského obyvatelstva. …“

Cermanova slova o zrušení „zákona na ochranu menšin“ jsou lživá! Jde o další výmysl putinovských propagandistů. Už jsem o tom psal vícekrát. Nejednalo se o žádné zrušení „zákona na ochranu menšin“, ale o zrušení tzv. Kolesničenkova-Kivalovova jazykového zákona.

Kanál „Rossia – 1: Vesti“ uvedl, že se nové vedení Ukrajiny chystá odejmout ruskojazyčnému obyvatelstvu občanství, a že užívání ruštiny má být trestné. Dojít k tomu prý má přijetím nového jazykového zákona. Konkrétně „citoval“ lídra „Svobody“ Ťahnyboka.

Ve skutečnosti Ťahnybok navrhl zrušit doposud uplatňovaný, a Janukovyčovou prokremelskou klikou prosazený tzv. jazykový zákon, protože byl přijat v rozporu s Ústavou a vyvolal ve veřejnosti mnoho konfliktů.

Hloupost se zákazem ruského jazyka dokonce papouškoval i prezident Zeman, a to nejméně dvakrát, na což jsem upozornil i na svém blogu, který byl administrátorem iDNESu stažen. Můžete si ho ale přečíst zde. Stejnému propagandistickému blábolu uvěřila i zmíněná redaktorka moskevského opozičního rádia Latyninová. Asi mají ty „široké ruské duše“ paranoiu v krvi.

Zrušení onoho legislativního paskvilu bylo správné. Nešťastné bylo jeho načasování. Putinovská propaganda toho dokonale využila a věcný záměr překroutila v opak. Proto prezident Turčynov zrušení tohoto zákona vetoval, a tak stále platí.

Není nezajímavé, že autor Kolesničenko, poslanec Strany regionů, je zároveň autorem oněch represivních zákonů ze 16. ledna 2014, jejichž vyhlášení vedlo k eskalaci konfliktu mezi Janukovyčovým režimem a majdanovci.

A autor Kivalov je majitelem hlásné trouby putinovských propagandistů na Ukrajině, webu TRK-Akademia. Oba tito pánové jsou považováni za příslušníky proruské „páté kolony“.

Usvědčení Cermana - Putinova slouhy

Pan Cerman svůj textík, plný polopravd a lží končí tím, že svým článkem chtěl hlavně varovat veřejnost před neoprávněnými iluzemi, že snad svými financemi a EU-dotacemi napomáháme budování ukrajinské demokracie.

Já jsem chtěl zase uvést věci na pravou míru, protože mi jakékoli lhaní a překrucování velmi vadí. Také proto, že dění na Ukrajině po několik měsíců intenzívně sleduji, a vím, že tamní revoluci dělali povětšinou skvělí a zajímaví lidé, a moc jim v nastoupené cestě fandím.

Označovat tyto lidi za nácky je prostě nestoudné!

Závěrem: Rabín o „banderovcích“

V případě, že by na můj blog zabloudil i slovutný historik Cerman, kterému tak nesmírně na srdci leží osud ukrajinských židů, měl by zhlédnout níže uvedený rozhovor s hlavním rabínem Ukrajiny, Jakovem Dov Bleichem. Jest to velmi poučné:

Bleich mj. řekl: „… Musíme rozlišit dojmy od fakt. Faktem je, že po celou dobu trvání Majdanu až do teď jsme měli jen čtyři případy, které lze považovat za projevy antisemitismu. V celé Ukrajině! (pozn.: podle Bleicha šlo o provokace ruských tajných služeb) Počítám, že v Rusku jich bylo za stejnou dobu nejméně 5x víc. Přitom jeden z těch případů se udál v Simferopolu poté, co ho ovládli ruští ozbrojenci. Za předešlých 22 let se tam nic podobného nestalo. My Židé se na Ukrajině cítíme dobře, a bylo tomu po celých těch 22 let její samostatnosti. …“

Zdroje:

Archiv Lampa. (2014, 23. ledna). Večer pod lampou - Strach z Ukrajiny a Strach z očkovania. WEB YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=98eO2T3dJmg

Azar, I. (2014, 10. 3.). My nejsme armáda: Rozhovor s jedním z vůdců ukrajinského Pravého sektoru. Lenta.ru WEB:  http://lenta.ru/articles/2014/03/10/pravysektor/

Burlačenko, S. (2013, 15. října). Hlavní výsledek „Bojového pochodu“ – „Svoboda“ ztrácí. WEB Týdeník 2000: http://2000.net.ua/2000/forum/puls/94415

Cerman, I. (2013, 14. září). Dítě zemřelo, porod proběhl v pohodlí. WEB Aktuálně.cz, Názory, Blogy: http://blog.aktualne.cz/blogy/ivo-cerman.php?itemid=20963

Cerman, I. (2014, 27. března). Podporuj svého ukrajinského nácka. WEB blog.iDNES.cz: http://ivocerman.blog.idnes.cz/c/403010/Podporuj-sveho-ukrajinskeho-nacka.html

Cenzor.net. (2008, 25. 8.). Dmytro Jaroš: Dříve nebo později budeme muset bojovat s Moskevskou říší. Forum Ukrajiny, Cenzor.net WEB:  http://censor.net.ua/forum/416274/dmitro_yarosh_rano_ili_pozdno_no_my_obrecheny_voevat_s_moskovskoyi_imperieyi

Čapek, K. (1929). Hovory s T. G. Masarykem: Věk mladosti. Praha: Aventinum-Čin, str. 24-27.

Hromadske.TV. (2014, 4. března). Jakiv Dov Blajch: Židé se na Ukrajině cítí dobře. WEB YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=MlYFqdsDeCk

Hromadske.TV. (2014, 19. března). Ihor Mirošnyčenko se Serhijem Leščenkem o incidentu s Oleksandrem Pantelejmonovem. WEB YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=xiKaO3X5tEI

Popper, K., R. (1994, 25. května). Pražská přednáška Sira Karla Poppera v Karolinu. UK. WEB Cyrila Höschla:  http://www.hoschl.cz/files/3752_cz_Popp-prj-cz.pdf

Ikanffy. (2014, 22. února). Lživá provokace ruské TV – Ťahnybok vyzývá k zákazu ruského jazyka na Ukrajině. WEB YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=btLWSn6cfp8

Ikanffy. (2014, 23. února). Stanovisko Oleha Ťahnyboka ohledně ruského jazyka – podpora národnostních menšin. WEB YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=PpAXO9XShr4

Ivachněnko, V. (2013, 6. července). Vradievka: Černo-rudá záře povstání. WEB Radio Svoboda: http://www.svoboda.org/content/article/25038205.html

Stejskal, L. (2013, 23. září). Ivo Cerman: Obranyschopná a zkorumpovaná demokracie. 75 let od Mnichova. Kdo ještě tehdy stál o demokracii? WEB Aktuálně.cz: http://zpravy.aktualne.cz/domaci/nazory-a-komentare/75-let-od-mnichova-kdo-jeste-tehdy-stal-o-demokracii/r~91a2dee4244511e3b6ba0025900fea04/