Šustkův pomník

Aneb o tom, kterak se pramálo zajímáme o hledání a nacházení pravdy, a ve sporu snadno hážeme slovním blátem po lidech s jiným názorem, po lidech, kterým nerozumíme, v marné naději, že budeme o to čistější. A také o stupiditě.

Stupidní a populární

Pan Šustek na svém blogu dne 9. 3. 2014 uveřejnil článek „Český novinář? Stejný "fašoun" jako ta zvěř z Majdanu!“. Název, který pro svůj slint zvolil tento pán, přesně odpovídá obsahu, a dle tzv. karmy, i většinovému vkusu čtenářů iDNESu.  

Pan Šustek v úvodu citoval mediálního experta,  klausistu Štěpánka (ODS), a jako svůj zdroj uvedl web Protiproud (čti: protiprd) dalšího věrného Klausovce, pana Hájka.

Ani by mi tolik nevadilo, že pan autor odsuzuje mnoha emotivními slovy práci zaměstnanců českých médií, se kterými zjevně nesouhlasí – to se dá od člověka, považujícího za zjevenou pravdu kecy objevitelů spikleneckých teorií, a bláboly pošuků, sestavujících seznamy českých Židů a „pravdoláskařů“, očekávat.   

Vadí mi spíše to, že člověk, obviňující jiné ze lží, demagogie, propagandy a záměrných manipulací, sám lže a manipuluje. Ale je možné, že to pan Šustek neudělal záměrně.

Jen se v "dobré víře" a ve "svatém nadšení pro věc" dopustil šíření nepravdivé informace.

Fakta vs. faktoidy

Co bylo tou nepravdivou informací?

Dobře se podívejte na obrázek, který pan autor použil, aby jím ilustroval zločiny tzv. banderovců, jinak správně řečeno – zločiny členů Ukrajinské osvobozenecké armády.

Je to výjev skutečně strašlivý. Jde o hrozný, odporný zločin, nad kterým se srdce svírá. Ten obrázek se mnou otřásl. A tak jsem se chtěl o příběhu, s nímž se tento děsivý snímek pojí, dozvědět něco více. K pátrání jsem musel použít osvědčeného Gooogle - vyhledávače, protože pan Šustek k fotografii zapomněl připojit odkaz na zdroj či autora.

A tak jsem zjistil, že se věci mají docela jinak.

Totiž – ty mrtvé děti, „přivázané ke stromu ostnatým drátem“, nemají vůbec na svědomí „banderovci“! A dokonce ani ten „ostnatý drát“ na fotografii není drátem.

Falsum, co se hodí

Více se dočtete v článku „Fałszywy pomnik, prawdziwe zbrodnie“ (Falešný památník, skutečné zločiny) od  Ady Rutkowské a Dariusza Stola. Autoři píší:

„… Před několika týdny jsme čtenáře novin a internetových stránek informovali o záměru postavit v centru města nový památník. „Národní výbor pro výstavbu památníku obětem genocidy spáchané OUN - UPA na obyvatelstvu polského východní pohraničí“ – tak zní celé jméno této organizace – předložil model plánovaného památníku z tvůrčí dílny známého sochaře Mariana Konieczného .

Představuje stylizovaný strom ,  na kterém jsou přibita a ostnatým drátem přivázána tělíčka čtyř dětí.. Předlohou byl šokující snímek, otištěný v mnoha publikacích, mimo jiné , na obálce alba „UPA -genocida polské populace ve fotografiích“ . V této publikaci je uvedeno i místo a doba zločinu - konec roku 1943.
Samotné plány na výstavbu památníku , a navíc jeho šokující ztvárnění,  vzbudily nejrůznější reakce , včetně protestního dopisu Radě Varšavy, podepsaného více než stovkou umělců, vědců a politiků s tím, že jeho drastické pojetí je v rozporu s myšlenkou polsko - ukrajinského smíření .

Je asi normální, že věrné podání krutého zločinu je burcující, a že vzbuzuje kontroverze. Nicméně , svou drastickou důrazností, ve spojení s konkrétním dějem, definuje pachatele, oběti i povahu trestných činů, které má sousoší připomínat.

Celá věc má však jedinou a zásadní chybu, která není jen otázkou vkusu: jde o falsum.

Nejde o „zločin spáchaný OUN - UPA na východním pomezí polského osídlení ". Ty děti nebyly polského původu, vrah neměl s OUN - UPA nic společného, nevraždili ani Ukrajinci, a k samotnému zločinu také nedošlo v důsledku protipolské akce UPA  roku 1943.

Dovolujeme si to tvrdit, protože máme v rukou nepopiratelné důkazy…  Šlo o zcela jinou událost.

O událost neméně strašlivou. K tomuto masakru nedošlo v roce 1943, ale v noci z 11. na 12. prosince roku 1923 – ty čtyři děti jsou romské, a vražedkyní byla jejich šílená matka, dvaatřicetiletá M. D.

Tato vražda je podrobně popsána v práci, publikované v tisku v roce 1928 ( a pravděpodobně i v dobových novinách ).  Snímek byl uveřejněn i v později vydané knize, která se opírala o článek z roku 1928. Oba texty pochází z odborných publikací oboru soudního lékařství , a napsali je vědci, kapacity své doby.  

Prvním je článek "Psychopatologie v kazuistikách forenzní psychiatrie ", a je součástí  Psychiatrické ročenky z roku 1928. Jejím autorem byl Dr. Waldemar Łuniewski , ředitel nemocnice v Tworki .

Druhá publikace je příručka pro studenty soudního lékařství a lékaře , která byla vydána v roce 1948 Victorem Grzywo - Dabrowskim, profesorem na univerzitě ve Varšavě a členem redakční rady Psychiatrické ročenky .

Fakt, že se vrahem dětí stala jejich vlastní matka, přitáhl pozornost  vědců . Ubohá žena zabila čtyři ze svých dětí v afektu zoufalství , jelikož byla nezvratně přesvědčena, že jim po zatčení manžela a rozpadu rodiny hrozí jistá smrt hladem. Následující den svůj skutek oznámila policii.

Soudním výměrem byla umístěna v psychiatrické léčebně,  kde jí  byla diagnostikována , … dle současné terminologie … těžká deprese . Łuniewski píše, že z hlediska psychopatologie šlo „o pokus rozšířené sebevraždy“ , kterou pacientka nedotáhla až do konce .

To, co je většinou považováno za ostnatý drát, jsou ve skutečnosti  škrábance na fotografii – artefakty.
Jak se stalo, že snímek obětí šílené matky z roku 1923 byl považován za ikonický důkaz polských obětí zločinů UPA?

Hledání odpovědí na tyto otázky vyžaduje sledovat hned  několik stop.  Nejstarší publikace, datující  obrázek rokem 1943, byla vydána ve Wroclawi v roce 1993 a najdeme ji  na obálce knihy. Je to fotografie číslo 3, opatřená popiskou:

"polské děti umučené a zavražděné oddílem Ukrajinské povstalecké armády u obce Kozowa , v provincii Ternopil , na podzim roku 1943 ( ze sbírky Dr. Stanislawa Krzaklewskiho ) " .

O dva roky později se fotka objevila i v díle J. Węgierskiego „Armia Krajowa v okresech Stanislaviv a Ternopil“  s komentářem  „polské děti, zavražděné komandem SS - Galicia v regionu Kozowej“ …  Alexander Korman  zveřejnil  v knize „Poměr UPA k  Polákům v jihovýchodní části území Druhé republiky ( Wroclaw , 2002) mnoho informací a fotografií, dokládajících jejich trestnou činnost.

Tvrdí, že obrázek zabitých dětí pochází z vesnice Kozowa nebo Łozowa , u Ternopilu , pravděpodobně z prosince 1943 nebo 1944 , kdy se skupina masakr přeživších Poláků dostala až do Lwowa.

Od nich ho získal voják AK Wladyslaw Załogowicz (uveden jako autor ), který tuto fotografii o mnoho let později předal  panu Krzaklewskiemu , autorovi knihy . Stejný člověk také uvádí, že  „Upovci udělali podobné „snopy“ z mnoha dětí, a ty pak přibili na stromy v aleji, kterou pak opatřili cedulí „Cesta k samostatné Ukrajině“.

Seznámil své čtenáře i se jménem údajného velitele UPA, který byl za takový „masakr“ zodpovědný, a připojil i další „podrobnosti zločinu“. O rok později stejnou informaci Korman publikoval ještě dvakrát,  opět s komentářem, že jde o jeden ze stromů na "cestě k samostatné Ukrajině ", prý  z Ternopilského  okresu .

V další objemné publikaci  o více než 1100 stranách „Centrum genocidy v provincii Ternopil ( Wroclaw , 2004) se dočteme, že fotografie pochází ze sbírky S. Krzaklewskieho , a pořídil ji německý vojenský fotograf v obci Kozówka , u Brzezan , v listopadu 1943 …

Všimněte si, že se inkriminovaný snímek pravidelně objevuje  v různých materiálech, a volně koluje po internetu ( např. Wikipedia ) , a že je dokonce doporučováno jeho šíření, coby důkaz o údajných zločinech. …

Ale přitom je zároveň třeba zdůraznit , že i když jsou konkrétně tyto obrázky podvrhy a falsa, existuje mnoho jiných důkazů o zločinech, kterých se UPA dopustila. …

Pro historika, zabývajícího se pohnutými dějinami dvacátého století , je odpověď na otázku, zda si máme připomínat tyto události a jejich oběti, zcela jasná:  ti lidé si zaslouží naši úctu a tichou vzpomínku.

Národ je společenstvím paměti i zapomnění ,  ale nemyslíme si, že bychom měli zároveň zapomínat na  politiku smíření mezi lidmi a národy .

Významné události z naší minulosti bychom si  připomínat měli, i když jde o události bolestné.

A musíme se přitom ptát, jak nejlépe to udělat. Doufáme, že případ " falešného pomníku " je dostatečně varovný, a připomíná, jak důležitá je poctivá spolupráce mezi obránci národní paměti a obhájci pravdy.“

Tolik tedy Ada Rutkowska, Dariusz Stola ze stránek „Volyň našich předků“.

Lhát pro „dobou věc“?

Z výše uvedeného je jasné, že pan Šustek není zrovna člověkem, pro kterého by byla kritéria pravdy a její hledání nějak podstatné. Přitom ale sám drze kritizuje lidi, pro které je odhalování skutečností  a přinášení věrohodných zpráv, denním chlebem.

Novinářům by měla patřit naše úcta. Nikoli, že by snad byli nekritizovatelní – ale naše kritika by měla být poctivá a spravedlivá. Je lépe kritizovat konkrétní chyby, nikoli lidi. Protože chybuje každý, a jen málokdy jde o zlý úmysl – o záměrnou lež.

Úcta k novinářům, a ke všem ostatním

Novináři mají v demokratické společnosti velmi důležitou úlohu. Jsou tzv. čtvrtou mocí, vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní . Novináři jsou veřejnými kontrolory. Zpravují občany o činnosti a výkonnosti  oněch demokratických orgánů, jejichž činitele voliči povolali do služby státu. Když někdo šmahem odsuzuje všechny novináře – jako stav – vypovídá to o jeho demokratickém deficitu a neznalosti zásadních principů demokracie.

Na té, tolik u nás nepoučenými kritiky odsuzované Ukrajině, odvedli tamní novináři, navzdory obtížným a nebezpečným podmínkám, obrovský kus poctivé práce. A díky tomu jsou tam vnímáni jako důležití a respektovaní lidé.   

Země, krví zbrocené

Závěrem bych upozornil, že se zločinů nedopouštěli jen tzv. banderovci.

Polsko národního hrdiny Pilsudského bylo v podstatě fašistickým státem. Ještě dlouho před tím, než Hitler uzavřel  svou spojeneckou smlouvu se Stalinem, uzavřel podobnou s Pilsudským. V důsledku této smlouvy jsme přišli o Těšínsko, a Ukrajinci o území západní Ukrajiny.

První stěhování, a zločiny na Volyni i jinde, šly na vrub Poláků, a byly směřovány proti Ukrajincům.  Po změně poměrů a s Německou okupací došlo k onomu „etnickému čištění“ ze strany UPA. Poláci udávají, že bylo tehdy povražděno 100.000 Poláků. Ukrajinci přiznávají počty nižší. Po UPA se zase „v odvetu“ stejných zločinů dopustila polská Armija Krajowa – pobila 24.000 civilistů, včetně žen a dětí.

Přitom oba národy nesmírně strádaly za Stalinova Velkého teroru. Psychopat Stalin měl na Poláky obzvláště spadeno. Timothy Snyder ve své knize „Krvavé země“ uvádí: „Na sovětské Ukrajině bylo při protipolské operaci uvězněno na 55.598 osob, přičemž 47.327 z nich bylo zastřeleno“ (2013, str. 110). Proto i přes veškeré smiřování mají někteří Ukrajinci s hlášením se ke „genocidě Poláků“ problém, protože nebyli ve své zemi suverény. Byli nejdříve Stalinovými, a pak Hitlerovými vazaly.

Je důležité připomenout i fakt, že v důsledku „Akce kulak“, a během následného hladomoru, zemřelo nejméně 3,5 miliónu Ukrajinců, a že se tam děla zvěrstva, která si ani neumíme představit (viz kniha T. Snydera).

Odsuzovat jiné národy je velice snadné a pohodlné. Příslušnost k národu je důležitou součástí osobní identity a integrity, a proto – když obviňuje někdo náš národ, jakoby tím obviňoval i nás osobně. To nikdo nenese zrovna lehce.

Rusové dodnes odmítají uznat Stalina za zločince a masového vraha, jakým byl, a uvažují o něm, jako o „efektivním manažerovi“, který pozvedl  SSSR do pozice světové velmoci. Těch 20.000.000 mrtvých jakoby ani nebylo. Za všechno Zlo přece mohou nacisti, fašisti a benderovci, že ano?

Nepotrestaní čeští zločinci

A také my bychom si měli "zamést před vlastním prahem". A to v otázce odsunu či vyhánění českých Němců. Spojená konference českých a německých historiků došla k závěru, že v důsledku divokého odsunu zemřelo cca 25.000 Němců. Německá krajanská sdružení pak uvádějí, že bylo Čechy pobito 200.000 Němců.

Poláci a Ukrajinci se spolu dokázali usmířit – a Polsko je nyní největším podporovatelem vstupu Ukrajiny do EU. Na Majdanu vlály i polské vlajky.

Kéž bychom byli k sobě ve vztahu k českým Němcům podobně poctiví, jako potomci oněch „pilsudčiků“ a „banderovců!“

Zdroje:

Rutkowska, A., Stola, D. (2007, 9. května). Fałszywy pomnik, prawdziwe zbrodnie. Plus Minus, Rzeczpospolita, WEB „Nawolyniu“: http://www.nawolyniu.pl/artykuly/pomnik.htm

SavikShusterLive. (2013, 21. června). O volyňském masakru, 1.+2. díl. WEB YouTube:

http://www.youtube.com/watch?v=xz8wL6_7D90

http://www.youtube.com/watch?v=6ZMdwOE0psQ

Snyder, T. (2013). Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Paseka+Prostor, str. 110.

Šustek, J. (2014). Český novinář? Stejný "fašoun" jako ta zvěř z Majdanu! WEB iDNES:http://jansustek.blog.idnes.cz/c/400115/Cesky-novinar-Stejny-fasoun-jako-ta-zver-z-Majdanu.html