Jak Vladimír Vladimírovič potkal Adolfa Aloisoviče

Hrátky prezidenta Ruské federace s ukrajinským Krymem začínají připomínat čečenské a gruzínské scénáře. Ale i něco známého z naší vlastní minulosti

Ukrajinské „Sudety“

Dne 27. 2. 2014 byla v  ukrajinském politickém diskusním pořadu renomovaného novináře a moderátora Savika Šustera vyřčena tato věta:

„… To, co se dnes děje na Krymu se podobá grandióznímu spiknutí s cílem anektovat Krym, opakovat tu strašnou tragédii co se udála v roce 1938 – obsazení Sudet Hitlerovou Třetí říší. …“

Autorem výroku byl poslanec Parlamentu Krymské autonomní republiky Leonid Pilunskij, zástupce strany „Kurultaj Ruch“ (Hnutí Kurultaj). Pilunskij popisoval současnou situaci na Krymu, kde se skupiny rusky mluvících ozbrojenců zmocňují strategických bodů této ukrajinské autonomní oblasti, s cílem vyprovokovat konflikt a legitimizovat plánovaný ozbrojený vpád ruských vojsk.

Freikorps s ruskou vlajkou

Zde se nabízí podobnost s počínáním Freikorps Konrada Henleina, které se vyprovokováním ozbrojené intervence snažily přičlenit území, po staletí patřící Zemím Koruny české, k německé tzv. Třetí říši, pod záminkou terorizování Němců ze strany Čechů. „Českou stranu“ zde v krymské situaci zastupují proukrajinsky orientovaní Tataři, kteří na Krymu žili nepřetržitě od 12. století.

Pilunskij také popsal agresivní putinovskou propagandu, která se na ruskou komunitu na Krymu valila ze všech jí sledovaných sdělovacích prostředků po celé tři měsíce protestů na Majdanu. Ruské dezinformačně-informační kanály označovaly lidi, podporující asociační smlouvu s EU, a posléze bojující na barikádách, za banderovce a fašisty, snažící se svrhnou legální, prý demokratickou, vládu.

Což se rovněž podobá nacionální negativistické propagandě německých stran, které v třicátých letech minulého století využily celosvětové hospodářské krize k obviňování české strany  z politiky, zaměřené na likvidaci německého obyvatelstva.

Pan Pilunskij zdaleka není jediným člověkem, který přirovnává praktiky soudobého vládce Kremlu Vladimíra V. Putina k těm, zhusta využívaným Vůdcem nacistů, Adolfem Hitlerem.

Bývalý komunista z KGB, nyní pravoslavný křesťan Putin, se stále více opájí svou mocí, a od bolševismu se navrací ke „konzervativním hodnotám“, což v Rusku s jeho tradicí samoděržaví není rozhodně nic pěkného.

Kořeny bolševizmu slovy Berďajeva a Masaryka

Když se zamýšlím nad příčinami toho ruského „odezdikezdismu“, té nedůvěry k demokracii, a esenciální potřebě ruských mužiků vzhlížet k báťuškovi carovi, ať už je rudý, hnědý či zlatý, vzpomenu si na Berďajeva.

Ruský křesťanský filosof, kdysi marxista, Nikolaj Berďajev, kyjevský rodák, už v roce 1907 tvrdil, že liberální demokracie nemá v Rusku šanci, a prorocky předvídal vítězství bolševické revoluce s tím, že bolševismus více odpovídá hlubším instinktům a tradicím ruského národa,  hledání univerzální sociální spravedlnosti chápané maximalisticky, i rus­kému způsobu řízení a vládnutí pomocí násilí.

Podle Berďajeva celé dějiny ruské společnosti připravovaly komunismus. Pod vedením bolševiků ruský lid přešel z telurického období, kdy žil pod mystickou nadvládou země, do období technického, ve kterém uvěřil ve všemohoucnost stroje a přijal jej jako nový totem ... V Rusku, ve kterém se vzdělanci vždy oddávali pasivnímu sociálnímu snění, se zrodila nová, neobyčejně dynamická a militaristická psychická struktura, jejíž jedinou obdobou na Západě je fašismus.

Náš Tomáš G. Masaryk to vyjádřil jinak. Méně „teluricky“ a o to zemitěji: „...Rusko je bolševické v tom smyslu, že je ovládáno bolševickou stranou Leninovou. Ivan Hrozný a carové zvali svou vládu božskou. Lenin ji zove marxistickou… Ruská masa je masou věřících. Včera věřili popovi, dnes věří socialistickému agitátorovi, ale věří… A proto vzniká bolševická oligarchie… Bolševik je ruský mnich, rozčilený a zmatený … materialismem a atheismem. …Rusové a také bolševici jsou děti svého carismu; ten je staletími vychovával a utvářel. Dovedli cara odstranit, ale neodstranili carismu. …“ (2014)

Pro filosofa Berďajeva, vyhoštěného z Ruska bolševiky „lodí filosofů“ do Francie, se ruští komunisté mentálně příliš nelišili od fašistů. Pro filosofa Masaryka se bolševici vyznačovali totální absencí kritického myšlení. Pouze vyměnili jednu věrouku za jinou. Ikony svatých vyměnili za „ikony“ Lenina a Stalina. Militantní imperialismus s vrstvou privilegovaných „maršálů“ zůstal, pouze změnil vnější podobu, nikoli podstatu.      

Stalin coby „efektivní manažer“ a další „ruské byliny“

Je zajímavé, ale přitom vzhledem k výše zmíněnému vlastně „logické“, že je v Rusku stále oslavován největší masový vrah lidských dějin, Josif V. Stalin. Odpovídá to ruskému ahistorickému iracionalismu. Pro dnešní ruskou mládež, zpracovanou účinně fungující státní propagandou, je Stalin „efektivní manažer“ a Západ je vykreslován jako Zloduch, kterému není radno věřit.

Stalin se jako „vítěz nad nacismem“ a „zachránce světa“  stal mytologizovanou součástí ruské identity, a tak je jakákoli historicky pravdivá připomínka jeho zločinů brána jako něco, co tuto identitu ohrožuje. Reakce pak tomu odpovídají. A Rusové šmahem označí všechny ty, co poskvrňují údajně čistý štít Rudé armády a Stalinovy „Stavky“ za fašisty – Stalin přece proti fašistům bojoval, no ne?  Jeho kritikové tedy musí být fašisté! 

„Tradiční Rusové“ teď velmi nelibě nesou oprávněnou a pravdivou kritiku ukrajinských vlastenců či nacionalistů, týkající se zhoubné role sovětských vůdců v dějinách jejich národa. A také nechápou, že někdo může ničit „svatou sochu“ největšího muže sovětského Ruska, V. I. Lenina.

Rusům státem vštípený šovinismus nedovolí, aby se hlouběji zamysleli nad tím, proč to ti Ukrajinci vlastně dělají. Že to není kulturní barbarství, ale nechuť dál se dívat na kamennou či bronzovou glorifikaci člověka, který svou krvavou ideologií způsobil lidem jejich země tolik utrpení.   

Sovětský svaz – Říše Lži

Je jasné, že Vladimír Putin staví nové sebevědomí své země na velmi vratkých základech. Tedy na lži. Ty základy jsou velmi vratké proto, že je ohrožuje pravda. Zdravá národní identita se dá vypracovat pouze na pravdivých základech, které odolají kritice. Sebevědomí člověka, zraňovaného pravdou, je velice křehké. Takový člověk se může chovat nepředvídatelně, podrážděně, iracionálně, úskočně, útočně.

A přeneseně – takový národ se může chovat nepředvídatelně, podrážděně, iracionálně, úskočně, útočně.  Uměle konstruovat slavnou minulost na základě „samých úspěchů“ je špatné, protože je to nevěrohodné. Zdravý a sebevědomý národ se hlásí i ke svým chybám, které naopak mohou ještě zvýraznit úsilí, které bylo potřeba na cestě k oněm úspěchům vyvinout, a jaké překážky bylo potřebné překonat.

V zemi, kde je málo otevřenosti a státní archívy jsou zavřené, pak nezbývá, než čerpat z vedlejších, nepřímých, a možná o to věrohodnějších zdrojů. Tak např. „málokdo ví“, že prvním člověkem ve Vesmíru nebyl Gagarin, ale V. S. Iljušin, zkušební pilot, a syn slavného leteckého konstruktéra. Sovětskému režimu se nehodilo přiznat neúspěch – přistání se prý díky poruše nezdařilo, a Iljušin, těžce zraněn, přistál v Číně. Gagarin pak byl pod přísahou odsouzen k životu ve lži, což nesl velmi těžce. Pravda je asi jiná, ale kdo má věřit hodnověrnosti oficiálních pramenů režimu, který vždy lhal? Pak se pochopitelně objevují „alternativní vysvětlení“.

Sovětský svaz nebyl jen „Říší Zla“, jako ho nazval Reagan, ale zároveň „Říší Lži“, od které se naši komunističtí Stalinovi a Brežněvovi pohůnci, kati „politických zločinců“, autoři „zvacích dopisů“ a sesmolitelé „Poučení z krizových vývojů“  mnohému přiučili. A „Říší Lži“ stále zůstává Putinovo Rusko. Přes nespornou kultivovanost některých projevů ruského prezidenta – zřejmě si je nepíše sám – jde o dobře přednesené, leč falešně znějící řeči. Skutky Vladimíra Putina se nekryjí s realitou. Tedy další pokračování v tradičním ruském lhaní a potěmkinádách.

Putinovský fašismus a užiteční ...ioti

Třeba si vezměme jeho slavný Valdajský projev, za který ho tolik chválil americký konzervativec Buchanan, a ve kterém mj. řekl: 

„... Vidíme, jak většina euroatlantických zemí fakticky jde cestou odmítání svých kořenů, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace. Popírají se morální zásady a jakákoli tradiční identita: národní, kulturní, náboženská, nebo dokonce pohlavní. Provádí se politika, která řadí na stejnou úroveň velkou mnohodětnou rodinu a partnerství osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana. Výstřelky politické korektnosti jdou tak daleko , že už se vážně mluví o registraci stran, jejichž cílem je podpora pedofilie. Lidé v mnoha evropských zemích se bojí nebo stydí mluvit o své náboženské příslušnosti. Ruší se a přejmenovávají svátky, aby stydlivě schovali podstatu těchto svátků – jejich morální základ. A tento model se agresivně snaží vnutit celému světu. Jsem přesvědčen, že to je přímá cesta k degradaci a primitivismu, k hluboké demografické a morální krizi. …“

Jenže podobná ideologie, stavící stát nad člověka a jeho individuální svobodu není ničím jiným, než ryzím fašismem. Kdyby Putin více rozvedl své řečňování o genetickém kódu, (viz jiná pasáž v projevu) mohlo by jít rovnou o nacismus, pro něhož je charakteristická rasová doktrína. Demokracie nespočívá v tyranii většiny, a v její dominanci nad menšinou, ale právě v ochraně práv slabších, znevýhodněných, i té nesporné menšiny moudrých, jejichž hlas musí být onou většinou též vyslyšen.

Ve výše uvedené citaci je každá Putinova věta lživá. Vypíchnutím extrémů chce Putin pouze nahradit vlastní ideovou prázdnotu, ruský národní alkoholismus, sklony k beznaději, primitivismu, destruktivitě a sentiment po ztracené pozici světového elementu, kterého se všichni báli.

Hledání nepřítele a oběti

Putin chtěl poukázat na ty,  „kteří nás ohrožují“, protože jim nerozumíme. Putinovi je lhostejné, že homosexuální orientaci si lidé nevybírají, ale že se s ní rodí. Putina nezajímá, že děti primárně neohrožují pedofilové (které je přece milují), ale tzv. sexuální predátoři s „normální“ sexuální orientací, kterým slouží jako snadněji dostupné objekty k ukojení. To je mimo jeho rozlišovací schopnosti, jak by řekl jeho souvěrec Václav Klaus.

Ne – Putin používá „menšiny“ jako nepřítele, proti kterému se může snadno vymezit, a získat přízeň tupější a primitivnější části populace. Lidí, kteří mu takovou návnadu spolknou. A klesající porodnost? Ta rozhodně není způsobena „homosexualismem“, jak tvrdí lidé putinovského typu, ale diktaturou peněz a zvráceným žebříčkem hodnot, který je důsledkem onoho tržního způsobu života, jehož jsou kamarádi Vladimíra Vladimíroviče, jeho spoluakcionáři firmy Lukoil (KGB s.r.o.), nejlepším příkladem.  Jsou to především tito lidé, kteří si pod pojmem hodnota představí peníze. A moc.

Projevem putinovské intolerance je všudypřítomná cenzura, postih kritiků režimu, náboženský fanatismus jedněch, spolu s potlačováním víry druhých, otevřené násilí proti rasovým a sexuálním menšinám,  zneužití veřejnoprávních médií k budování kultu osobnosti,  k proruské propagandě s nerespektování historických reálií, atd. 

Putin si cílevědomě buduje pozici „ochránce státu“ proti údajnému vnějšímu ohrožení. To dělali všichni Vůdci a diktátoři. Buduje si pozici jakéhosi spasitele a věrozvěsta konzervativismu. Pozici vítěze, jenž si své vítězství nevybojoval díky lepší argumentaci v rovném politickém boji, ale jen díky tomu, že jeho soupeři se nemohli v Putinovými stoupenci nastavených, a jemu uzpůsobených nerovných podmínkách politické soutěže prosadit.  

Vůdce a jeho lid

Po tomto umělém vítězství je pak „novopečený“ prezident Putin, s notnou dávkou cynismu, přitom „upřímně“ a se slzou v oku, schopen pronést takový projev, jako tomu bylo na povolebním Manéžním náměstí v Moskvě (2012):

„… Díky všem, kteří řekli „Ano!“ velkému Rusku. Ptal jsem se vás kdysi, zda vyhrajeme? (Ano!). A my jsme zvítězili! (Ano!). (Putin! Putin!) Díky, přátelé. Zvítězili jsme v otevřeném a čestném boji. Ale nebyli to jen volby ruského prezidenta. Byl to také velmi důležitý test nás všech. Celého našeho národa. Byl to test politické zralosti, samostatnosti, nezávislosti. Ukázali jsme, že nám opravdu nikdo a nic nemůže diktovat. Nikdo a nic! Ukázali jsme, že naši lidé, skutečně dokážou lehce odlišit upřímnou snahu o obnovu naší velikosti od politických provokací, které mají jediný cíl: zničit suverenitu Ruska, a usurpovat si moc. Ruský národ dnes dokázal, že takové varianty a scénáře, v naší zemi neprojdou. Neprojdou?! (Ne!) Dnes jsme zvítězili. Díky ohromující podpoře našich voličů jsme dosáhli čistého vítězství. Budeme postupovat čestně a rázně. Vybojujeme si úspěchy. A vyzýváme všechny ke sjednocení v prosazování zájmů našeho národa a naší vlasti. Slíbil jsem vám, že zvítězíme. (Ano!) A my zvítězíme! (Ano!) Sláva Rusku!“

 Tento Putinův proslov pak 5. 3. 2012 v pořadu Šuster-live okomentoval ukrajinský politolog Vadim Karasjov takto:

 „(Působivé?) Ano, působivé. V takovém militantním podání. To je typické. Člověk, pro kterého je podružná svoboda a nezávislost vlastních lidí, nebude nikdy uvažovat o svobodě a nezávislosti jiné země. Protože to má v krvi. Co se týká tohoto mítinku,  To nebylo jen o militantním podání. Bylo to něco víc. Putin se s tím davem ztotožnil. … Když jsem sledoval ten výjev, vzpomněl jsem si na fašistickou Itálii třicátých let. A na všechny ty pochodňové průvody, které probíhaly v zemi, co je více na sever.“

Je zřejmé, že Karasjov narážel na Putinův vztah k Ukrajině a její samostatnosti. Putin prohlašoval, že „rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století“ a že „Ukrajina je dočasným státem“. A narážel na demagogické lži ruského prezidenta.

Životnost Putinových kritiků

Mimochodem, samotný Šuster, v jehož pořadu byla ta slova pronesena, kdysi řídil moskevskou redakci Rádia Svoboda (RL), finacovanou Kongresem USA – a řídil ji natolik nezávisle, že byl napřed (po devíti letech vzájemných potyček) vyhozen Američany z RL - a pak – když dělal televizní politické diskuse v pořadu „Svoboda slova“ – dělal je natolik dobře, že byl z Ruska, pro změnu, vyhnán zase putinovci.

Novináři s nedostatečně ohebnou páteří se asi nehodí žádnému militaristickému režimu. A tak se usídlil na Ukrajině, v Kyjevě, kde se novinářům a výrobcům televizních pořadů dýchalo volněji. Zde se jeho Šuster-live, vysílaná soukromou televizí, stala velmi vlivným pořadem se sledovaností 29-21%. A to navzdory skutečnosti, že je Šuster Litevec s občanstvím EU, a mluví výhradně rusky.

Inu, některá postsovětská společenství jsou k cizozemcům tolerantnější, než jiná. Vždyť na Ukrajině spolu žije na 130 národností!  

Scénáře z Ljubljanky

To Putinův režim má k toleranci daleko. Při obnově své sféry vlivu postupuje buď tak, že nějaký stát, hlásící se o samostatnost, vybombarduje do středověku, jako Čečensko, nebo spřátelenému obyvatelstvu, spolu s finanční dotací, rozdá pasy občanů Ruské federace, a pak hlavněmi tanků a bitevníky „chrání jejich zájmy“, jako v Gruzii. V případě Krymu to může být obojí. Ostatně, na Krym už odjel osvědčený emisar pro řešení čečenské, osetínské a ukrajinské otázky, pan Surkov, i prokremelský čečenský moslemín Kadyrov. Něco se chystá.

Otázkou je, k čemu má Putin v záloze masového vraha a obrzloděje Janukovyče, který včera tak nestydatě lhal v televizním přenosu z Rostova na Donu. Zřejmě se spoléhá, že si s jeho pomocí získá východní ukrajinské regiony, které celou dobu protestů ruské kanály bombardovaly antiMajdanovskou propagandou.

Což znamená, že se Putin chystá naplnit bod dvě až tři ze scénáře, nastíněného bývalým svým poradcem, nyní v opozici, panem Illarjonovem:

Tj. může se hrát o federalizaci (či konfederalizaci) Ukrajiny a nastolení kontroly nad jižními a východními regiony. Bude-li federalizace neprůchozí, pokusí se Kreml o kontrolu významných aglomerací těchto regionů – Oděsy, Doněcku, Lugansku a Krymu.  

Závěrem: Univerzální koncept projevu

V každém případě pak bude moci pan Putin použít tento projev:

„...V těchto letech jsem skutečně sledoval praktickou mírovou politiku. Přistupoval jsem k problémům na první pohled neřešitelným s pevným odhodláním řešit je mírovou cestou i za cenu četných ústupků .... Nejvážnější problém, jemuž jsem musel čelit, byly vzájemné vztahy mezi ... a .... Existovalo reálné nebezpečí, že se nás i ... zmocní koncepce „dědičného nepřátelství". Tomu jsem chtěl zabránit. ... Během necelého roku jsme tak byli schopni uzavřít smlouvu, jež alespoň pro období následujících deseti let vyloučila jakékoliv nebezpečí ozbrojeného konfliktu mezi našimi zeměmi.

Všichni jsme přesvědčeni, že tato smlouva nakonec povede k trvalému míru. Zjistili jsme, že jsou zde dva národy, které musí žít vedle sebe, aniž by jeden druhého zničil a zahubil.  A nyní před námi stojí poslední problém, jejž musíme vyřešit a také jej vyřešíme. Jedná se o můj poslední územní požadavek vůči ..., avšak zároveň se jedná o požadavek, od něhož nemohu upustit a jehož naplnění, s boží pomocí, také dosáhnu. ...

Čeká mě již jen několik prohlášení. Jsem panu ... velmi vděčen za veškeré jeho úsilí. Ujistil jsem jej, že ... lid netouží po ničem jiném nežli po míru, avšak zároveň jsem mu sdělil, že nemohu jít za hranice naší trpělivosti. Dále jsem jej ujistil a opakuji to i zde, že pokud tento vyřešíme, nebude mít ... v ... již žádné další územní požadavky. Dále jsem jej ujistil, že v okamžiku, kdy ... vyřeší všechny své problémy, což znamená, až se ... dohodnou i s dalšími menšinami, a to mírovou cestou a nikoliv formou nátlaku, nebudu mít v tomto státě již žádné zájmy. To mu garantuji! Nestojíme o ...!

Zároveň jsem se však rozhodl předstoupit před ... lid s tím, že moje trpělivost ohledně ... je u konce. Učinil jsem panu ... nabídku, jež není ničím jiným nežli naplněním toho, co sám slíbil. Rozhodnutí je nyní v jeho rukou: válka, nebo mír. Bude muset tuto nabídku akceptovat a dát ... konečně svobodu, nebo půjdeme a vezmeme  si ji sami.“ (2009, str. 80-81)

Jistě tušíte, kdo tento projev pronesl jako první. Stačí si jen za „vytečkované“ Československo, Čechy, sudetské Němce, Chamberlaina, a Polsko dosadit libovolné sféry a osoby Putinova zájmu, třeba Krym, krymské Rusy, Tatary, Janukovyče, Ukrajinu, Majdan, a koncept může být znovu použit. Vždyť se tolik osvědčil. No ne?

Zdroje:

Budil, I.T. (2012). Recenze publikace „Berďajev: Prameny a smysl ruského komunismu", Securitas Imperii, č. 21, str. 252, WEB ÚSTR

http://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no21/249-253.pdf

Doležal, B. (2014). Česká reflexe „ruské otázky“. WEB Neviditelný pes, 14. 2. 2014:

 http://neviditelnypes.lidovky.cz/udalosti-ceska-reflexe-ruske-otazky-d7u-/p_politika.aspx?c=A140211_095326_p_politika_wag

Montefiore, S. S. (2009). Hitler: Projev ve Sportovním paláci, 26. září 1938, Berlín. Slova která změnila svět. Líbeznice: Víkend, str. 80-81.

RG.ru (2013, 19. září). Vystoupení Vladimíra Putina na zasedání klubu Valdaj. WEB Rosijskaja gazeta: http://www.rg.ru/2013/09/19/stenogramma-site.html

P.S.:

Vzkaz pro případné přispěvatele do diskusí: Nesbíral jsem „céčka“, nebudu sbírat ani „íčka“.