Putin = Vor!

O jednom z největších zlodějů a podvodníků naší doby, o jeho motivaci, o jeho odpůrcích, kriticích a účtech, o palácích, letadlech, jachtách, zlacených záchodcích, a o jednom rozkrádaném agresivním a militaristickém státě.

O mítinku a putinku

Dne 15. března 2014 v Moskvě proběhla protiválečná demonstrace „Pochod míru“ s následným mítinkem. Na 65.000 jeho účastníků podpořilo ukrajinskou revoluci a odsoudilo imperiální politiku putinovců. Ruská média, kontrolovaná Kremlem, o této opoziční akci opět lhala – prý se jí zúčastnilo pouze 3.000 lidí. Přitom prostý pohled na tu záplavu ukrajinských a ruských vlajek (a několika vlajek EU), včetně četných protiputinovských transparentů, jasně vypovídá, která ze stran je blíž pravdě.

Ruská politická komentátorka rádia Echo Moskvy Latyninová tuto mohutnou akci ruské opozice komentovala s tím, že v roce 1968, v době vpádu vojsk Varšavského paktu do Československa a okupace území naší země armádou SSSR, čest Rusů hájilo jen sedm lidí – a nyní je to po ruské anexi Krymu přinejmenším 50 tisíc, což je prý jasný pozitivní posun.

Paralelně s Pochodem míru pořádali svou antiakci s „putinkem“ i prokremelští stalinisté, fašisté, našisté čili Putlerjugend, a další antidemokratické síly – opory Putinova totalitarismu. Těch bylo 15 tisíc. 

Kdyby si snad někdo pomyslel, že s tím totalitářstvím to v Rusku nebude tak horké, když může opozice demonstrovat své postoje, měl by si takový člověk zároveň položit otázku, proč nebyla zrovna tato akce rozehnána, jako všechny ostatní.

Odpověď je jednoduchá – i totalitní režim potřebuje občas uvolnit opratě kvůli zahraničnímu veřejnému mínění a kvůli přepočítání svých nepřátel. Vzpomeňme, že i Hitler občas projevil svou „humanitu“ – Židům dokonce „daroval město“, a do koncentráků občas poslal na vizitaci pracovníky Červeného kříže.

Poselství transparentů

Toho moskevského patnáctého března lidé nesli v čele průvodu velké transparenty: „Za Rusko a Ukrajinu bez Putina. Společně proti válce. Putin se bojí Navalného. Okupace Krymu – hanba Ruska. Vraťte domů ruská vojska.“ Na menších tištěných plakátcích stálo: „Na Ukrajině jsou vlastenci, fašisté jsou v Kremlu. Ukrajino, jsme s tebou.“

Zajímavé byly i texty podomácku zhotovených transparentíků, např.: „Pane Lavrove, máte pravdu. Historické precedenty tu byly: V roce 1938 – anexe Sudetské oblasti Československa Hitlerem.“ Nebo:  „Ruští okupanti – ruce pryč od Ukrajiny. Čekistické krysy – do krysárny. S Putinovou bandou do Norimberku. Zelení mužíčkové – go home. Ukaž mi cestu k Majdanu …“

Zpívala se ukrajinská hymna, a provolávala se hesla: „Nezapomeneme, neodpustíme! Za vaši a naši svobodu! Svobodu Ukrajině! Za Rusko bez Putina! Pryč s bandou! Rusko – probuď se! Sláva Ukrajině – hrdinům sláva! … a také „Putin = vor!“

Někoho by snad mohlo udivit, že Rusové považují Putina za sprostého zloděje, neboť „vor“ v ruštině jiný význam nemá. Vor = zloděj.

Proč je Putin považován lidmi, schopnými samostatného úsudku – tedy těmi, co jsou hůře ovlivnitelní reklamou a státní propagandou – za zloděje?

Galejník Putin

Inu – jeho výdaje jsou očividně vyšší, než jeho legální příjmy, tedy – jinak řečeno – Putin si žije „nad poměry“. Nad poměry země, které jako prezident předsedá. Jeho postavení neodpovídá výkonu prezidentské funkce demokratického státu, ve kterém je prezident prvním občanem, nikoli carem, nadaným absolutní mocí politickou a ekonomickou.

Lidé z antiputinovské demokratické opozice Němcov a Marinjuk v roce 2012 vydali podrobnou analýzu příjmů a výdajů ruského prezidenta – svou publikaci nazvali „Život galejníka (paláce, jachty, automobily, letadla a další příslušenství)“. Proč zrovna „Život galejníka“?

Protože gasudár o svém trudném životě u příležitosti tiskové konference v Kremlu 14. února 2008 prohlásil:

„Co se týče mé osoby, nemám se před občany, kteří pro mě hlasovali, zač stydět.  Všech těch osm let jsem dřel jak galejník, do úplného vyčerpání. S výsledky své práce jsem plně spokojen.“

Jde o typické vyjádření egomaniaka, jenž dávno ztratil kontakt s realitou. Pro tuto úvahu na chvíli zanedbejme jinak nezanedbatelný fakt, že Putin má mentalitu „kágébáka“. Totiž  - když je někdo, i člověk relativně psychicky zdravý a ne-paranoidní, u moci 14 let, musí to na něm zákonitě zanechat stopy – ve smyslu negativním, samozřejmě. On sám se ovšem cítí výborně! Hůře to už vypadá s úřadem, kterému předsedá, nebo se zemí, které vládne.

Psychologie Putlera a jemu podobných

Slast z vlastnictví, z výkonu moci, ze sociální dominance, je vůbec tou nejsilnější drogou.

„Dosažení a výkon moci se podobá blahu po dávce heroinu“ napsal neuropatolog Koukolík (2010) v knize „Mocenská posedlost“, a pokračuje: „Ve hře Milana Kundery Ptáčník jedna z postav vysvětluje, že moc je opravdu sladká tehdy, když mrzák poroučí zdravému a blb moudrému.“  (2010, str. 38)    

A Putin je svým způsobem mrzák. Je to malý nevzhledný mužík, jehož strmá kariéra v KGB začala tím, že udával své spolužáky „za protisovětské postoje“. Ostatně – svou kágébáckou minulostí se doslova chlubí – v KGB se prý naučil milovat Rusko. Putin je z charakterového hlediska skutečný invalida.

Zákonitou se rovněž jeví Putinova snaha státi se vůdcem světového konzervativismu – neboť tento druh politického náboženství vyznávají právě podobní mrzáci, jako ruský neocar.

Sklon ke konzervám je měřitelný tzv. stupnicí sociální dominance (SDO). „Vysoké skóre SDO koreluje s konzervativními politickými postoji a s vysokým skóre dosaženým na stupnici pravicového autoritářství,“ píše Koukolík.  (2010, str. 42)

Možná se ptáte, proč psát o pravicovém autoritářství v souvislosti s bývalým komunistou? Nyní pravoslavným křesťanem, který tak obdivuje zločince Felixe Dzeržinského, (2007, str. 193) zakladatele Čeky? No, protože toto autoritářství nesouvisí s politickým postojem. Vzpomeňme si, jak se čeští komunisté stavěli a staví k ukrajinské revoluci. Oni, kteří lpí na „revolučních tradicích“ dělnické třídy. A jak se v tomto bodě shodovali s tzv. klausovci, s rudohnědou částí oranžád či s protofašisty z Úsvitu. 

Jaké jsou znaky pravicového autoritářství? Koukolík píše:

Takzvané pravicové autoritářství charakterizují tři vzájemně kore­lující typy postojů a chování:

1 autoritářská submisivita: vysoká míra podrobivosti vůči autoritám, které jsou ve společnosti zavedené a legitimní;

2 autoritářská agresivita: agresivita vůči všem a všemu, co se odchy­luje od zavedených norem, všemu, co autorita označí jako cíle;

3 lpění na konvencích: vysoká míra lpění na zavedených tradicích a sociálních normách, přesvědčení, že se tímto způsobem mají chovat všichni členové společnosti.

Je nutné mít na mysli, že pravicové autoritářství nemusí nutně zname­nat politický postoj. Pravicové autoritářství popisuje osobnost a to, čemu lidé dávají přednost. Proto mluvím o takzvaném pravicovém autoritářství.

Vysoké skóre říká, že jeho nositel má sklon dodržovat ustavené konvence a poslouchat. Vláda a politický systém přitom mohou být pravicoví nebo levicoví. V průběhu studené války byli autoritáři v USA antikomunisté, zatímco sovětští autoritáři podporovali ko­munistickou stranu.

Jinak řečeno: autoritáři vyznávají a podporují status quo a jsou odpůrci sociálních a politických změn.

Pokusy o identifikaci levicového autoritářství skončily nezdarem. Je pravda, že tito lidé vyznávají levicové myšlenky a chovají se vůči svým protivníkům útočně, nicméně skóre autoritářství lépe koreluje s pravicovým než s levicovým politickým postojem.“

Koukolík dodává, že: „... Korelace mezi SDO, politickým konzervatismem a rasismem byla v roce 1996 průzkumem k překvapení badatelů doložena u nejvzdělanější části skupiny 4600 Američanů evropského původu, nejslabší byla u nejméně vzdělané části souboru. Autoři průzkumu vedení vysvětlují výsledek vyššími „investicemi“ konzervativních kruhů do hierarchické struktury společnosti a potřebou zachovat současnou nerovnost.“ (str. 45)   

Nóvije Rússkije

V pasáži Ruská mocenská elita po rozpadu Sovětského svazu  náš přední popularizátor vědy věnuje hodně prostoru popisu lumpáren ruské věrchušky předputinovské, a málo si všímá zločinů Vladimíra Vladimíroviče, kterého zřejmě hlavně považuje za velkého konsolidátora (kniha vyšla v roce 2010). V Koukolíkově knize stojí:

Po zániku Sovětského svazu (1991) začala v Rusku soutěžit o kon­trolu moci postupně čtyři uskupení ...

1  siloviki

2  „rodina", to byli příbuzní Borise Jelcina a lidé, kteří jim byli blízcí

3  oligarchové

4  civiliki

Siloviki je ruský pojem pro mocné lidi. Skupinu tvoří příslušníci bývalé KGB a dalších bezpečnostních složek. Většina z nich jsou nacionalisté chtějící vrátit Rusku jeho bývalou moc.

V 90. letech mi­nulého století siloviki kontrolovali ministerstvo zahraničních věcí, vnitra a Federální bezpečnostní službu, nástupkyni KGB. Tehdejší prezident Boris Jelcin se obával, že ho siloviki sesadí, reorganizoval proto Federální bezpečnostní službu, armádu a další bezpečnostní instituce. Siloviki se tím dostali mimo skutečnou moc až do roku 1999.

Členové „rodiny' byli Jelcinovi příbuzní a jejich blízcí spojenci ve vládě a obchodních strukturách Ruska, udržovali Jelcina u moci.

Petrohradský (putinovský) klan nastupuje

Koncem 90. let prostoupila rodinu nová skupina označovaná jako Petrohradská brigáda, což byli technokraté tíhnoucí k Západu.

Kontro­lovali ministerstvo financí a hospodářství. Udržovali tok západního kapitálu do Ruska. Mezi nimi byli také ti příslušníci skupiny siloviki, kteří současně byli členy rodiny. Dostali k moci Putina, jenž rovněž pochází z Petrohradu. Jakmile siloviki prostoupili rodinu, začal její vliv, byť ne bez boje, slábnout, siloviki opět nabývali moc.

V této době ovládali většinu státního a soukromého obchodu oligarchové. Většina z nich se dostala k moci v průběhu Jelcinových takzvaných ekonomických reforem označovaných pojmem „šoková léčba".

Oligarchové využili organizační, právní, politický a ekono­mický chaos, který následoval po rozpadu Sovětského svazu. „Im­péria", která vytvořili, byla výsledkem postupů, které Stratfor nazval „pod rukou"; pojem ilegální neužívá, protože ruské právní normy byly v té době nejasné.

Z oligarchů, necelé stovky lidí, vznikla nová, přechodná součást mocenské elity. Někteří oligarchové vytvářeli skupiny, které kontro­lovaly privatizační aukce, další vyváželi za podstatně vyšší světové ceny suroviny nakoupené za ceny místní.

Další podváděli s akciemi, jejichž prostřednictvím získávali většinové podíly ve společnostech. Jiní poskytovali půjčky státu, a jakmile stát nebyl schopen splácet, přebírali státní podniky.

Vyskytli se oligarchové, kteří získali podnik s jeho majetkem jen tím, že pomocí domácí tiskárny okopírovali do­kumenty dokládající vlastnictví a pak si majetek zaregistrovali.

Oligarchové bohatství kupili, netvořili je. Jejich impéria byly sle­pence tvořené podniky těžícími naftu stejně jako farmami chovající­mi prasata. Metody užívané k budování impérií sahaly od podvod­ného účetnictví k najímání malých soukromých armád. Státní moci se neobávali ...

V srpnu 1998 se zhroutil rubl. Znehodnocení rublu uvrhlo většinu Rusů do bídy, oligarchy do první společné krize.

Příkladem byla těžba nafty. Oligarchové do infrastruktury neinves­tovali, prostě rabovali. Těžba nafty klesla o třetinu. Soudobá meziná­rodní cena nafty neumožňovala některým oligarchům krýt ani režijní náklady.

Oligarchové pochopili situaci a proměnili se: začali vidět dál než na špičku vlastního nosu. Struktura jejich impérií a způsob hospodaření se začaly přibližovat západním zvyklostem.

Konec prodemokratického kurzu

V srpnu 1999 se stal ministerským předsedou, v prosinci téhož roku úřadujícím prezidentem Vladimír Putin, důstojník bývalé KGB. Prezidentem byl zvolen v březnu r. 2000. Oligarchům sdělil, že bu­dou platit daně a vyhnou se politickým ambicím. Příměří mezi státem a oligarchy trvalo tři roky.

Michail Chodorkovskij, vlastník Jukosu, naftařského gigantu pro­dukujícího něco nad 2 % světové nafty, kontroloval část poslanců Dumy, ruského parlamentu. Poslanci mu vycházeli vstříc při tvorbě zákonů umožňujících rozšiřovat impérium. Chodorkovskij se neta­jil úmyslem vystřídat Putina. Skončil ve vězení. Padl s ním Jukos.

Rusko je největší světový producent zemního plynu a druhý největší světový producent nafty. Oba energetické zdroje začal, počínaje Jukosem, kontrolovat stát. (pozn.: Putinův Petrohradský klan)

Vznikla další vrstva ruské mocenské elity: silovarchové, zčásti silovi­ki, zčásti oligarchové, lidé vedoucí ruské korporace, mající podporu ruské vlády a mocenské nástroje počínaje federální zpravodajskou službou. Silovarchové jsou oligarchové se státní podporou.

Rok 2004 byl rokem obratu v myšlení zbylých oligarchů i silovarchů. Světová ekonomika rostla. Zahraniční investoři tou dobou vloži­li do Ruska přibližně 500 miliard dolarů.

Oligarchové a silovarchové tyto peníze investovali do infrastruktury, nákupu západních techno­logií a do podpory rozvoje.

V létě 2008 se ruská vláda pokoušela získat zpět svá aktiva z rus­kých bank a připravovala se na invazi do Gruzie. Na podzim propuk­la globální finanční krize.

V lednu 2009 byl dluh ruských bank a firem kolem 500 miliard do­larů, 130 miliard mělo být zaplaceno v průběhu roku 2009. Příjmy rus­kých oligarchů vyschly, společnosti upadaly, dluhy rostly - v době, kdy bylo získání půjčky stále obtížnější. Bez dalšího financování byla jejich impéria, byť ve zdokonalené podobě, neudržitelná. Ztráty, které oligarchové utrpěli, se pohybovaly v rozmezí 50-90 % jejich majetku, v některých případech hodnotu majetku přesáhly.

Počet ruských miliardářů, oligarchů, uváděných v seznamu maga­zínu Forbes, klesl v rozmezí let 2008-2009 z 87 na 32. Silovarchové jsou ve výhodnější situaci: nejsou tak zadlužení a jsou pod ochranou vlády.

Protože mezinárodní půjčky nelze získat, stala se vláda jejich jedi­ným zdrojem.

Impéria se tímto postupem vracejí státu a oligarchové, kteří zvrat přestáli, se stávají jeho zaměstnanci. Ti, kteří se nepodrobili, o své impérium přišli a riskují soud.

Příkladem je Alexandr Abramov. Akcie jeho společnosti Jevraz Group se během roku 2008 zhroutily na 10 % původní hodnoty. Vladimír Putin veřejně obvinil Abramova z podvodu.

Výjimkami jsou Vagus Alekpetrov, šéf Lukoilu, a Alexej Mordašov, šéf Severstalu, kteří investovali 50-80 % svého majetku do vlastních společností s cílem vyhnout se žádosti o vládní podporu, aniž by se přitom odcizili politicky.

Oleg Deripaska údajně investoval do vlastní společnosti 36 miliard dolarů, zbytek předal ruské vládě. Zbyly mu 3-4 miliardy. Jeho spo­lečnost RUSAL, největší světová společnost vyrábějící hliník, je stabilní, Deripaska má k vládě úzký a dobrý vztah.

Vladimír Putin v současnosti navrhuje vytvoření obří státní meta­lurgické společnosti podobné energetickým společnostem Gazprom a Rosneft, Deripaska by se mohl stát jejím šéfem.

Federální bezpečnost dosadila do velkých společností a bank „po­zorovatele" sledující vnitřní dění. Ruská vláda omezila možnost ukrý­vat majetek v daňových rájích. Například dohoda s Kyprem a dalšími státy umožnila ruské vládě kontrolovat, kdo a jaký majetek si zde registruje. Kypr za to byl vyňat z ekonomické černé listiny, ruské společnosti zde začaly, pod dohledem své vlády, investovat. (pozn.: jak toto opatření skutečně fungovalo dokládá dopis S. V. Kolesnikova Medvěděvovi)

Civiliki jsou pojem označující dvě mocenská uskupení. První je skupina právních expertů a ekonomů ze St. Peterburgu sdružená kolem Anatolije Sobčaka, jenž byl v tomto městě starostou v letech 1991-96. Druhou tvoří mladší obchodníci a ekonomové tíhnoucí k Západu. Civiliki se snaží dosáhnout ekonomickou stabilitu Ruska a překonat státní zásahy do ekonomiky založené především na ex­portu ropy a zemního plynu.

Stratfor ... předpovídá, že mezi těmito uskupeními vypukne boj o moc.“ (2010, str. 51-54)

Mocenská vertikála a „(z)řízená demokracie“

Ač Koukolík vychází z materiálů pana Stratfora, jeho citace vypadají, že Stratfor si o Putinovi dělá iluze. Že tomu tak není vypovídá už samotný název oné citované studie: „Russian oligarchs part 1-3. Putin’s endgame against his rivals“. Což počesku značí: Jak Putin zatočil se svými konkurenty.

O nic jiného totiž nešlo. Putin využil svého postavení k převzetí moci politické i ekonomické. Sám se stal, vytvořením tzv. mocenské vertikály, nejmocnějším oligarchou.  Zneužil svého politického postavení k osobnímu obohacení.

Do klíčových pozic vedení nejvýznamnější ruské energetické společnosti – Gazpromu – dosadil své kamarády a známé z KGB/FSB (z 18 členů správní rady je 11 Putinových lidí), tedy lidi bez jakékoli znalosti rezortu. Hlavním kritériem není odbornost, ale příslušnost k Putinově Petrohradskému klanu (či k Petrohradské brigádě, viz výše). Gazprom je energetickým jádrem ruské ekonomiky.

Ve zprávě Komunální tarify, Putin a Gazprom na webu ruské opoziční Strany národní svobody je uvedeno, že za 14 let Putinova panování se tarify za komunální služby zvedly 20x, kdežto průměrný měsíční příjem Rusů vzrostl 14x /ze 1660 (1999) na 22.880 (2012) rublů/. Ceny se ve sledovaném období zvýšily 4,5x. Čtyřikrát předstihly průměrný růst cen v zemi. Nárůst cen má pánům vedoucím Gazpromu kompenzovat ztráty z jejich rizikových investičních a jiných aktivit. Riziko tedy nesou spotřebitelé.

V posledních šesti letech se ceny plynu zvedly 2,6x, náklady na bydlení více než 2x a ceny o 60%.

Výsledkem je, že díky padesátimiliardovému dluhu za plyn nejsou schopny podniky komunálních služeb plnit svou funkci.

Z propočtů nezávislých analytiků vyplývá, že kdyby Putin zdanil svůj Gazprom jako ropnou společnost Rosněfť (namísto 38% - 56,5%), mohly by být všechny malé a střední podniky Ruska osvobozeny ode všech daní.

Ale ruský prezident má zjevně jiné priority, než je růst střední třídy. Skutečnou střední třídu tvoří lidé platící – zaměstnavatelé, vytvářející pracovní místa, nikoli lidé placení - třeba Gazpromem nebo Lukoilem.

Panstvo sebevědomou střední třídu nepotřebuje. Panstvu stačí otroci.

Příkaz „nebát se a nekrást“ v Rusku nikdo nevydá

Nedávno jsem četl rozhovor s úspěšným ruským podnikatelem v zemědělství – farmářem Vasilijem Melničenkem (přepis rozhovoru s ním viz článek „Mnichovan John“). Myslel jsem si, že jeho slova o tom, že když prezident řekne svým gubernátorům: „Vydal jsem nový výnos: „Všichni gubernátoři se musí oběsit!“, že nazítří budou skutečně všichni dobrovolně viset, jsou nadsazená. Vypadá to, že ta nadsázka byla jen mírná.

Realita je taková, že moc ruského prezidenta je absolutní – což je poněkud znepokojivé. S demokracií to nemá co dělat. Ale co kdyby takového vladaře jednoho krásného dne napadlo nařídit: „Od zítřka se nebude krást a podvádět!“

Jenže to by Putin nemohl být Putinem. Putin = vor! Putin = lžec!

Demokracie je založena na občanské rovnosti – Já pán, ty pán! Nikoli na diktátu většiny či jednotlivce. Prezident demokratického státu je prvním občanem s reprezentativní funkcí a vlivem na celospolečenský diskurz, nikoli vládcem nadaným skutečnou mocí. Ať už ekonomickou či politickou.

Otřesná bilance

Zatímco ruský prezident se utápí v luxusu, vyžívá se v blouznění o budování Třetího impéria a řinčí zbraněmi, Rusko se potýká s množstvím závažných prolémů: za dobu Putinovy vlády úmrtnost obyvatelstva převýšila porodnost (za což samozřejmě může západní dekadence a homosexuálové), každý den v Rusku zemře 500 mladých lidí věkové kategorie 15-35 let v důsledku konzumace drog, národní alkoholismus stále roste, populace RF poklesla za 10 let o 5 miliónů, významně se zvýšila závislost na dovozech komodit a míra všeobecné korupce dosáhla africké úrovně.

Korupce v Rusku přitom přestává být většinově vnímána jako problém. Stala se samozřejmou součástí systému (index vnímání korupce se snížil, počet vyšetřovaných a nedostatečně potrestaných případů vzrostl). Korupce metastázuje a zhoršuje hospodářskou a sociální situaci země.  Roční obrat korupčních peněz je odhadován na 300.000.000.000dolarů (10,5 biliónů rublů, tj. 6 biliónů Kč), což je 25% HDP.

Tempo růstu cen se neustále zvyšuje – díky Putinově monopolizaci a korupčním praktikám úředníků na všech úrovních. Provize, vydírání a úplatky navyšují cenu práce až o 50%. Tyto praktiky jsou zároveň příčinou, proč jsou náklady na výstavbu plynovodů firmy Gazprom 3x vyšší, než v Evropě.

Pokradmá nenasytnost podnikavců s plynem cenu zvedá  o desítky miliard rublů. Korupční zvyklosti zvyšují náklady na bydlení  cca o 30%. Pak je zákonité, že k pokrytí zvyšující se spotřeby úplatkářské hydry vláda neustále zvyšuje sazby za plyn, teplo, elektřinu, a ceny zboží stále rostou. Řadoví občané tak platí Putinův vynález – tzv. mocenskou vertikálu – která prý měla rozkrádání a rozkládání státu zabránit.

Mocenskou vertikálu tvoří Putinovi blízcí, přátelé a známí, prezidentem/premiérem dosazení do vedení státních a polostátních firem, dotovaných ze státního rozpočtu. Regionálním vládám, v podobě Putinem dosazených gubernátorů, opět velí putinovci. Tato skupina vyvolených tak disponuje rozhodující ekonomickou a politickou mocí.

Dopady takovéhoto způsobu řízení na stát jsou velmi negativní – cenzura médií vede k praktickému  zrušení parlamentarismu. „Čtvrtá moc“ – zpětná vazba od občanů směrem k politikům, prostřednictvím médií, nefunguje. Moc zákonodárná – parlament – tak ztrácí kontrolu nad mocí výkonnou, a chybějící investigativní žurnalistika, která by se zabývala rozkrýváním a zveřejňováním korupčních kauz, tak uvolňuje prostor pro další šíření korupce a bezpráví.´

Všudypřítomné úplatkářství ničí systém vymáhání práva. Prioritou mnoha policejních šéfů je osobní obohacení .  Boj proti terorismu a starost o bezpečnost občanů je pro tyto lidi věcí druhořadou.

Byrokratická vertikála zničila i nezávislou moc soudní.  Struktura státní správy nezávislé fungování justice vylučuje.

Hlavním principem Putinova systému řízení je: „přátelé = pořádek, všichni ostatní = chaos.“ Pro Putinovo úřednictvo je dodržování práva a principu spravedlnosti věcí druhořadou. Hlavním a nejvyšším pravidlem je oddanost Vůdci.  Lidé loajální mohou krást, lidé nedostatečně loajální končí v base.

Medvěděv nic nezlepšil

Když Putina na prezidentském postu na chvíli vystřídal Medveděv, zahájil svou činnost tím, že vytvořil komisi pro boj proti korupci. Ovšem – výsledek byl nulový, ne-li negativní. Režim si své korupční zájmy ostražitě hlídá. 

Podle nejvyššího soudce Lebeděva bylo za úplatkářství celostátně souzeno něco málo přes 10.000 lidí, z nichž 65% bylo odsouzeno k podmíněným trestům. V tomto po mafiánsku vedeném státě jsou zkorumpovaní úředníci proti závažným trestům imunní.

Přitom ve světě existuje mnoho zemí, které se s korupcí úspěšně popraly. Příkladem je Norsko, Německo, Itálie, Španělsko, USA či Singapur.  Pozoruhodných úspěchů dosáhla v boji s tímto negativním jevem Gruzie.  Tvůrce „Singapurského zázraku“ pan Lee Kuan Jew, tvrdí, že pro eliminaci korupce jsou nejdůležitější tři pravidla: 1. decentralizace moci, 2. jistota trestu, 3. dobrá odměna pro poctivé a pracovité (státní úředníky).

Je jasné, že ani jedno z těchto pravidel v Rusku neplatí. Z poctivců se stávají žalářovaní „vězni svědomí“.  Bohatí a Putinovi blízcí lumpové jsou beztrestní.

„Kdo lže, ten krade!“

Každý, kdo slyšel některý ze slavných Putinových proslovů – např. besídku ze spřátelenými novináři o Krymu a jeho nejmodernějšími ruskými zbraněmi vybavené „domobraně“ – každý takový pozorný posluchač ví, že Putin lže. Lže sprostě, hanebně, nestoudně. A snad těm svým lžím i sám věří.

A nejen to – přísloví napoví, že Putin i krade. Jakpak může takový přestupce bojovat s korupcí, že?  Loupežník si přece musí loajalitu svých spolubanditů kupovat. Spoluloupežníci musí také dostat z kořisti – z Ruska – svůj díl.   

Dopis odpadlíka

A jak Putin krade? Nechme o tom promluvit Putinova petrohradského známého, S. V. Kolesnikova, slovy otevřeného dopisu, který zaslal  v té době čerstvě za prezidenta RF zvolenému Medvěděvovi 21. prosince 2010: 

Prezidentovi Ruské federace Dmitriji Medvěděvovi, Kreml, Moskva

Vážený Dmitriji Anatoljeviči

Pro osobní potřebu nynějšího ruského premiéra (pozn.: Putina) se na pobřeží Černého moře staví palác. Náklady na jeho výstavbu v důsledku korupce a krádeží již přesáhly 1 miliardu dolarů.

Tato kauza, plná nelegálních plateb, vyhrůžek, vydírání a bezuzdné korupce nevěstí pro náš národ nic dobrého.

V době, kdy usilujeme o zlepšení kvality života všech Rusů a chceme se stát řádným členem světového společenství národů, to vše za dodržování zásad právního státu.

Ve svém otevřeném dopisu vám uvedu řadu poznatků, jež jsem získal  ze své osobní zkušenosti, a které ukazují, že realita je halasně proklamovanému ideálu až tragikomicky vzdálená.

Obracím se právě k Vám jako k člověku, který považuje korupci za jednu z hlavních příčin krize v naší zemi.

Navzdory Vámi vedené kampani, nově přijatým zákonům a opatřením ve státní správě se stav nelepší – ba právě naopak – situace se zhoršila.

Namísto boomu poctivosti, otevřenosti a transparentnosti došlo v prvním desetiletí tohoto století v Rusku ke skokovému nárůstu chamtivosti, a nenasytnost zkorumpovaných úředníků je bezmezná.

Korupce prostupuje vším – poškozuje a ničí naši velkou zemi.

Letošní rok bylo pouze v sektoru veřejných zakázek rozkradeno něco přes bilion rublů (dle nálezu Kontrolního výboru prezidentské administrativy ze dne 29. října 2010). Organizace " Transparency International " odhaduje objem korupčních peněz v Rusku na 250-300 miliard US-dolarů ( 7,5 až 9 bilionů rublů ).

To znamená, že zkorumpovaní úředníci z kapes ruských mužů, žen a dětí ukradnou každý rok více než 50 tisíc rublů. Jinak řečeno, každoročně korupce připraví průměrnou čtyřčlennou ruskou rodinu o 200 000 rublů – což znamená, že stagnuje či klesá výše mezd, důchodů, nestaví se mateřské školy, nové silnice, byty a nerozvíjí se státní odvětví a projekty, které si spojujeme s pojmy „občanská vybavenost“ a „kvalita života“.

Nepřímé náklady v podobě korupce vysávají naše lidi a naši zem. Rusové dosud prokázali obrovskou trpělivost. Nicméně, pane prezidente, tato trpělivost má své meze. Jsem přesvědčen, že korupce podlamuje sílu naší společnosti.

Historie inkriminovaného paláce započala v roce 2000, kdy jsem, stejně jako miliony Rusů, s nadšením přivítal příchod mladého dynamického prezidenta, který je připraven a schopen přinést skutečnou změnu.

Byli jsme přesvědčeni, že pod jeho vedením do Ruska zavítá právo a pořádek, zapojíme se do celosvětového společenství národů, vybudujeme zdravou a efektivní ekonomiku, posílíme demokracii, a že Rusové konečně získají pocit, že mají moc ve svých rukou.

Také jsme předpokládali, že železná prezidentova ruka zastaví drancování naší země zkorumpovanými úředníky, což je anachronismus sám o sobě.

Jak velmi jsme se zmýlili! Ano, vláda železné ruky se skutečně dostavila – ovšem, ta ruka se hlavně chopila příležitosti k ovládnutí byznysu, k jeho násilnému převzetí a dotování osobních kont veřejných činitelů, včetně naší současné vlády.

 Bohužel, můj příběh o tom, jak chamtivost zvítězila na „dobrými záměry“ není případem ojedinělým.

Takže, v roce 2000 společnost „Petromed“, které jsem akcionářem (byla založena v roce 1992 třemi organizacemi, jednu z nich vedl Putin) vykonala pro zkvalitnění zdravotní péče v Petrohradě mnohé – má pověst rychlého a efektivního realizátora velkých a náročných projektů.

Počátkem roku 2000 se pan Nikolaj T. Šamalov, zástupce společnosti Siemens Medical Solutions pro severozápadní Rusko na „Petromed“ obrátil s návrhem ex-prezidenta Putina, týkajícího se financování významných zakázek v oblasti veřejného zdraví .

Věděli jsme, že Šamalov je blízký Putinův přítel. Byl naším dodavatelem medicínské techniky – v Petrohradu získal zakázky v oblasti stomatologie, rentgenologie aj. v hodnotě desítek miliónů dolarů.

Šamalov tvrdil, že si ho Putin pozval k sobě domů, aby spolu probrali nové obchodní příležitosti, jaké se naskytly s jeho prezidentstvím. Jak později Šamalov vysvětlil, „Petromed“ měl 35% z uzavřených kontraktů odvádět na zahraniční účty. Zde končily i finanční dary oligarchů, kteří se smluvně zavázali podpořit prezidenta.

Dohlížet na to, aby byly peníze ze zahraničních kont do ruské ekonomiky správně investovány, měl sám Putin. Jinými slovy – Rusové díky „štědrosti“ některých oligarchů měli získat nejmodernější medicínské vybavení, nové technologie a mělo být vytvořeno mnoho nových pracovních míst.

Jako první akontaci poskytl v r. 2001 Roman Abramovič – bylo to 203 miliónů dolarů prostřednictvím nadace „Poljus Naděždy“. Pak následoval příspěvek ve výši 14,9 miliónů dolarů od OAO Severstaľ Alexeje Mordašova.

Za tyto prostředky bylo nakoupeno vybavení nemocnic. Šamalov kontroloval účty s celkovou částkou cca 148 miliónů dolarů. Koncem roku 2005 Šamalov z Putinovy iniciativy založil společnost OOO-„Rosinvest“, která se rychle stala hlavním investorem řady projektů různých odvětví, zejména se věnovala stavbě lodí… (pozn.: vlastníkem 94% akcií Rosinvestu je Putin, po 2% vlastnil Šamalov, Gorelov a Kolesnikov,, šlo o tzv. listinné akcie na majitele, což zaručuje anonymitu vlastníka, více zde)

Na těchto investičních projektech, prospívajících ruské ekonomice, jsem spolu s dalšími členy OOO Rosinvest tvrdě pracoval.

Pak ještě existovaly dva projekty jiného druhu, za které jsem neodpovídal, a o kterých jsem se dozvěděl díky potřebě zacelit vzniklý finanční deficit, spojený s jejich realizací. Těmi se zabýval výlučně Šamalov.

První se týkal výstavby malého rekreačního komplexu na pobřeží Černého moře poblíž vesnice Praskovejevka – náklady byly propočteny na 400 miliónů rublů (14 miliónů US-dolarů). Stavba byla zahájena koncem roku 2006.

Ruská vláda na staveniště převedla 73,96 ha zákonem chráněného lesa. Počátkem roku 2007 se začalo s realizací druhého projektu – vybudování vinice a exkluzívního vinařství „Praskovejevka-Divnomorsk.“ Oba projekty dostaly společný název „Projekt Jih“.

S nástupem globální ekonomické krize v roce 2008 bylo třeba mnoho rozpracovaných projektů v zájmu zachování tisíců pracovních míst dotovat. S podobnými problémy se potýkaly téměř všechny společnosti v Rusku.

Ač jsem se sebevíc snažil, všechny mé pokusy získat od Putina pro naše projekty státní dotace byly neúspěšné. V půli roku 2009 mi Šamalov tlumočil Putinův příkaz pozastavit práce na všech realizacích, s výjimkou „Projektu Jih“, na jehož dostavbu mají být soustředěny všechny zbylé finance.  

Do dnešního dne bylo na „Projekt Jih“ odkloněno přes 10 miliard rublů. Namísto toho, abychom investovali do zachování pracovních míst a ruského průmyslu, stavíme obrovský palác v italském stylu s kasinem, divadlem, letním amfiteátrem, kaplí, plaveckými bazény, posilovnami, heliporty, francouzskými zahradami, čajovnami, příslušenstvím pro zaměstnance a obslužnými budovami.

Stavba připomíná moderní verzi Petrodvorců, carského paláce nedaleko Petrohradu. Celková plocha stavby se rozrostla o několik desítek tisíc metrů čtverečních. Podle posledních informací, které jsem obdržel (říjen 2009) se cena „Projektu Jih“ vyšplhala na miliardu dolarů.

Kromě toho byly všechny objekty a pozemky „Projektu Jih“ převedeny do vlastnictví soukromé společnosti OOO „Indokopas“ kterou ovládá Šamalov přes OOO „Rirus“.

V letech 1991-2008 byl Šamalov zaměstnancem společnosti „Siemens AG“, z níž byl vyhozen, když odmítl spolupracovat při interním vyšetřování úplatkářské kauzy. Je těžké si představit, že by se Šamalov projektu účastnil, kdyby si z něj neulil  alespoň jedno procento.

V období 2005-2010 byly miliardy rublů ze státního rozpočtu ilegálně utraceny na financování výstavby horských silnic, elektrifikace, inženýrských sítí. Všechna tato infrastruktura byla vybudována pro potřebu soukromé rezidence pana Šamalova.

Samotný palác staví největší státní stavební společnost „Specstroj Rossii“. Architektovnický návrh, výbavu interiéru a dodávky materiálů zajišťuje několik firem, řízených italským architektem Lanfrancem Cirillem.

Putin v polovině roku 2009 osobně schválil všechny nákladné dokončovací práce a luxusní interiérové vybavení. Všechno bylo dovezeno ze zahraničí. Generálním dodavatelem byla americká společnost „Medea Inv. LLC“ Lanfranca Cirilla.

Aby utajil výslednou cenu, množství a rozsah dodávaných materiálů a řemeslných výrobků, Šamalov obcházel pravidla související s proclením importovaného zboží tak, že platil hotovými penězi nebo částky hradil přes offshorové účty.

Jakmile jsem se to dozvěděl, Šamalova, tohoto Putinova prostředníka a jednatele, jsem varoval, že s praktikami, porušujícími ruské zákony,  kategoricky nesouhlasím.

Moje námitky vedly k tomu, že jsem byl odstaven ode všech projektů, a do měsíce vyhozen, spolu se všemi svými spolupracovníky OOO „Rosinvest“. Po mém vyhazovu v této společnosti zůstali výhradně lidé k panu Šamalovovi 100% loajální, lidé slepě plnící jeho příkazy.

Dílčí informace o stavbě paláce v podobě dohadů a spekulací na veřejnost prosakovaly již od roku 2006. Nicméně, až dosud se tomuto případu nikdo řádně nevěnoval. Všechny skutečnosti byly známy jen tomu, pro koho se tento palác stavěl. 

Dvakrát nebo třikrát ročně, po dobu osmi let, jsem pro Šamalova sestavoval zprávu o investicích, které si projekt vyžádal, a tuto zprávu Šamalov osobně předkládal prezidentu Putinovi. Pak mně následně informoval o prezidentových návrzích a připomínkách.

Výše uvedené je dalším z řady důkazů, jak ostudná je korupce, co v naší zemi vládne.

Korupce a lačná chamtivost se staly bičem, který znepříjemňuje životy miliónům Rusů. Bičem, co odrazuje domácí i zahraniční investory, kteří by mohli zakládat a rozvíjet malé a střední podniky (a dokonce i podniky velmi velké), zavádět nové technologie a inovace.

Zatímco kriminální chování je tolerováno, každý potenciální vynálezce, investor nebo nadějný podnikatel se stává kořistí politiků, úředníků státní správy nebo nepoctivých obchodníků.

Existuje mnoho případů – Evroseť, Ermitáž, Jukos, aj.

Dokud v Rusku bude vládnout korupce, vynikající talent a tvůrčí schopnosti Rusů, kteří by mohli znamenat pro světovou civilizaci ohromný přínos, nebude realizovatelný ani v nejmenší míře jejich skutečného potenciálu.

Je zbytečné mluvit o inovacích, modernizaci, svobodě projevu, slušné životní úrovni – to všechno jsou pro občany jen prázdná slova, dokud nezačneme žít v souladu s pravidly civilizované společnosti a dokud ruská vláda nepřijme účinná zákonná opatření v boji proti korupci.

Vážený Dmitriji Anatoljeviči!

Věřím, že Vaše snaha učinit Rusko lepším je upřímná. Má výpověď o této kauze je subjektivní, ale je snadné si mnou uvedené skutečnosti ověřit a objektivizovat.

Jde o příklad, ve kterém se demonstruje arogantní pohrdání obyčejnými lidmi a ruskými zákony, a který ukazuje neuvěřitelné rozměry korupce v naší zemi.

Zkorumpovaní úředníci si budují paláce, zatímco naše děti zbytečně umírají, protože na odpovídající péči se nedostává prostředků. Je to hanba Ruska!

Obracím se na Vás veřejně, protože nejen Rusové, ale i celý svět očekává Vaše rozhodné kroky, kterými učiníte těmto nekalým praktikám v Rusku přítrž.

Nad korupcí můžeme zvítězit jedině reformou shora dolů. Ukazují to příklady zemí, které se s tímto fenoménem úspěšně vypořádaly.

Svůj dopis bych zakončil Vašimi vlastními slovy, protože o takovém Rusku jako Vy sní každý správný Rus:

„Překonáme svou zaostalost a korupci, protože jsme silný a svobodný národ, co si zaslouží žít v normální moderní, prosperující, demokratické společnosti.“

Vážený pane prezidente, je na Vás, abyste všem našim lidem ukázal, že před zákonem jsou si všichni lidé rovni. Včetně premiérů.

V hluboké úctě Kolesnikov S. V.

Reakce Kremlu

A jaká byla Putinova reakce? Samozřejmě, ústy svého tiskového mluvčího Dmitrije Peskova vše popřel.  Ruská obdoba „aféry Watergate“ – „Praskovejevkagate“ se nekonala. Žádné vyšetřování. Žádná obžaloba. Jak jinak? Gasudár může. Gasudárovi je dovoleno vše.

Každému ruskému vlastenci či „našistovi“ je přece jasné, že to celé musela být provokace prohnilého Západu, vrahů z Wall Streetu, zkur… Amíků! Proč?

Kolesnikov totiž svůj otevřený dopis pro Medvěděva předal člověku z ruské mise při OSN v New Yorku, a informace o jeho existenci tak jako první zveřejnil 23. prosince 2010 americký žurnalista David Ignatius v listu Washington Post.  

Přitom sám Kolesnikov tvrdí, že dopis napsal už v září toho roku a chtěl ho uveřejnit v západním  tisku, ale ukázalo se, že seriózní listy požadují právně ověřené důkazy. Celá ověřovací procedura jeho podkladů americkou advokátní kanceláří trvala skoro tři měsíce a byla to záležitost pro bývalého Putinova spolupracovníka finančně značně nákladná – teprve poté došlo k jejich zveřejnění formou dopisu a článku.  

A proč to zveřejnil a stal se disidentem, cestujícím po Evropě?

Cítil, že se Rusko pod Putinovým vedením řítí do katastrofy. Což poslední události jen potvrzují.

Zodpovědět otázku, kde by asi skončilo Kolesnikovovo psaní, kdyby šlo přímo do Medvěděvovy kanceláře, je lehké.

Nyní následuje informativní seznam prezidentských dač, ořů, časů, aj.:  

Paláce

Putin má k dispozici 20 paláců, vil a rezidencí (prezident USA 2, Německa a Itálie 3). Devět z těchto paláců si nechal postavit nebo zakoupit sám Putin.

1. Novo-Ogarjovo

Nachází se v lese poblíž Rublevo-Uspenské dálnice, obklopen šestimetrovou zdí. Jsou zde skleníky, voliéra, plavecký bazén, několik obytných budov, přistávací plocha pro vrtulníky, ustájení pro koně.

2. Bočarovská zátoka

Letní prezidentova vila v Soči. Dvoupodlažní budova ve stylu stalinského klasicismu. K dispozici jsou dva bazény (mořský a sladkovodní), heliport, posilovna a kotviště pro prezidentskou jachtu.

3. Dlouhé brady

Dům v Novgorodské oblasti na poloostrově u jezera Valdaj. Celý areál má 930 hektarů. Nachází se v něm prezidentský kostel, koupaliště, dvě restaurace, kino, bowling, betonová přistávací plocha pro vrtulníky. Počet zaměstnanců - více než 100 lidí.

4. Konstatinovský palác

Architektonická památka ze 17. století ve Střelné u Petrohradu, od roku 2003 – součást státního komplexu  „Palác kongresů“.  Soubor více než 40-ti budov a areálů, 140 hektarů bylo rekonstruováno u příležitosti 300. výročí založení Sankt-Petěrburgu.

5. Volžský útes

Sanatorium v obci Volžský útes v Samarské oblasti u Kujbyševské přehrady. Kompletně renovovaný v roce 2007, u příležitosti summitu "Rusko-EU" za 3,8 miliardy rublů. Rezidence zahrnuje hotel o 192 pokojích, chaty, velké kino, bazény, skleníky, stáje, přistávací plochu pro vrtulníky, lyžařské středisko, 3000 lidí coby obslužný personál.

6. Tantal

Třípodlažní dům 40 km od Saratova. Budova má místnost s krbem, kulečník, zimní zahradu a bazén. Interiér je vybaven německými lustry a italským nábytkem. Pár kroků od zimní zahrady se nachází sauna „ve skandinávském stylu“.  Opodál je přistávací plocha pro vrtulníky a lovecký zámeček.

7. Malé zřídlo

Tvrz ze 17. století v krásné zalesněné oblasti nedaleko Jekatěrinburgu na břehu Maloistockého rybníka.

8. Sevasťjanův dům

Palác, postavený v první čtvrtině 19. století na břehu Gorodského rybníka, vytvořeného přehrazením řeky Iseť. Na rekonstrukci objektu bylo v roce 2008 vynaloženo 1,35 miliardy rublů, z čehož  na 150 milionů přišla koupě nábytku  od petrohradské firmy "MTK".

9. Majendorf (Barvicha)

Zámek v obci Barvicha v Odincovském okresu Moskevské oblasti, při Poduškinské silnici. V minulosti šlo o usedlost barona Meyendorffa. Celková rekonstrukce proběhla v letech 2003-2004. Nyní je vlastnictvím  administrativy prezidenta RF. Na rekonstrukci zámeckého areálu o 1.300 metrech čtverečních padlo minimálně 100 milionů dolarů, tj. 80.000 dolarů (nikoli rublů) za metr čtvereční.

10. Angarské farmy

Rezidence prezidenta Ruska v Irkutské oblasti na břehu řeky Angary. Komplex chalup, tenisové kurty, říční přístav, bazén, sauna, posilovna a masážní místnosti.

11. Rusj

Rezidence na území  mysliveckého sdružení  "Zavidovo" v Tverské oblasti. Hotelový komplex, 
lovecká „chata“, bazény, sauny, přístav.

12. Sosny

Vily na malebném břehu řeky Jenisej, 30 minut od Krasnojarsku. Při rekonstrukci byl areál vydlážděn  mramorem z Chakázie. Na nedalekém mrkvovém poli byl postaven heliport.

13. Rezidence pro státní návštěvy (K-4)

Rezidence prezidenta Ruska v Petrohradě na Kamenném ostrově v deltě Něvy. Komplex se skládá z rodinné Meľcerovy vily (Polní, dům č. 8, architekt RF Meľcer, 1904, 1906) a dalších čtyř volně stojících budov (rodinný dům Šóne, Meľcerův lázeňský dům,  přístavba Meľcerových zaměstnanců a bývalé panské sídlo bankéře Solovejčika).

14. Jantar

Státní komplex prezidentské administativy v městě Pionýrské v Kaliningradské oblasti. Cena výstavby rezidence - asi 6 miliard rublů. Skládá se z pětihvězdičkového hotelu a administrativní budovy, dvou budov o rozloze pět tisíc metrů čtverečních.  

15. Barvicha

Prezidentská rezidence v Podmoskeví. Rozloha - 86 hektarů. V roce 2011 bylo na opravy a mobiliář vynaloženo 162 milionů rublů. Součástí je speciální lázeňské centrum s rozličnými druhy sprch a bylinných  masáží. Nový nábytek stál 30,8 milionu rublů. Počet zaměstnanců - 337.

16. Milovka

Usedlost kilometr od města Ples na pravém břehu Volhy. Historická, architektonická, kulturní  a zahradnická památka konce 18. až počátku 20. století. 

17. Palác v Gelendžiku (Projekt Jih) (viz výše)

Koncem roku 2010 opustil Rusko podnikatel Sergej Kolesnikov, člověk, dříve náležející do okruhu Putinových přátel.  Kolesnikov napsal 21. 12. 2010 prezidentu Dmitriji Medveděvovi otevřený dopis, že se na břehu Černého moře pro Putinovo osobní užívání staví luxusní palác v hodnotě více než 30 miliard rublů (1 miliarda dolarů). V obci Praskovejevka nedaleko Gelendžiku vzniklo rozkošné městečko:  obrovská hlavní budova v italském stylu s palácovou branou zdobenou dvouhlavým orlem, wellness centrum, přistávací plocha pro tři vrtulníky, "čajový domek", výtahy k pláži a mnoho dalšího. Podle S. Kolesnikova, který stavbu přirovnal k budování proslulých Petrodvorců, Putin sledoval výstavbu obzvláště pečlivě.  „Vícezdrojové financování“ (korupce, krádeže, úplatky, praní špinavých peněz) bylo záležitostí starého Putinova přítele, člena družstva  „Ozero“, N. Šamalova. Mluvčí premiéra RF – tedy Putina – již 23. 12. 2010 označil obvinění za nepravdivé. Věc se nevyšetřovala. Rozhovor s whistleblowerem Kolesnikovem  (Proč jsem promluvil o Putinově paláci. V roce 2009 jsme přestoupili hranici dobra a zla.) je zde.

18. Domek VIP hosta

Palác poblíž Paříže. Stavební úpravy stály prezidentskou administrativu/státní rozpočet 30.000.000 eur. Francouzi, kteří palác navštívili, interiér přirovnali k Versailles.

19. ABC

Tajná rezidence na jižním okraji Moskvy (Teplostanská pasáž, 1a).  Dříve šlo o tajný objekt FSB.

20. Měsíční poljana

VIP-rezort na hoře Fišt v republice Adygea, který je, dle neoficiálních údajů, další „Putinovou dačou“.  Přitom je v této oblasti jakákoli stavba zakázána – jde o zónu světového přírodního dědictví UNESCO – „Západní Kavkaz“. Tato rezidence vysokohorského lyžování byla postavena pod zástěrkou badatelského centra "Biosféra", které má tuto přírodní rezervaci „chránit“. Na území „centra“ se nachází čtyři chaty, tři heliporty, komunikační antény, hangár, čtyři rolby na údržbu lyžařských tras, garáže, malé a velké lanové dráhy.

Aviapark (letadla a vrtulníky)

Letka prezidentských speciálů "Rusko" zahrnuje 58 dopravních letadel - 43 letadel a 15 vrtulníků:

IL-96-300PU (pět letadel) = 40.000.000 dolarů/letadlo, 18.000.000 dolarů – za vybavení

Přitom interiér letadla č. 1 (RA-96016) je z velké části dílem klenotníků a uměleckých řemeslníků.  Jen záchod přišel na 75.000 dolarů.

Hotovostní letadlo (RA-96012) = 40.000.000 dolarů za letadlo, 35.000.000 dolarů – za vybavení

Dvoupodlažní kabina se dvěma ložnicemi, koupelnou, konferenčním sálem, rekreační místností a resuscitačním sálkem. Letadlo lakovali v Holandsku a interiér vyšperkovali  ve Švýcarsku dle návrhů syna umělce Ilji Glazunova.

Airbus ACJ319 RA-73025 - 105.000.000 dolarů  (2,1 miliardy Kč)

Tento letoun od Airbus Corporate Jet Centra je určen pro 19 pasažérů. Kabina pro cestující je rozdělena do tří salónů. Je zde konferenční místnost pro 6 osob s velkým nástěnným LCD displejem a speciálními komunikačními prostředky, "klubová" a privátní zóna (dvě křesla a pohovka, manželská postel, oddělený sprchový kout a WC). Interiér zdobí kožené potahy, mramor a ručně tkané koberce.

Dassault Falcon 7X = 50.000.000 dolarů x 2 (Dvě letadla - RA-09007 a RA-09009)

Vyrobeno ve Francii. Kapacita - 19 cestujících a 3 členové posádky. Vnitřní prostor je rozdělen na část pracovní a obytnou. Letadla jsou vybavena klimatizací a zvukovou izolací. Falcon 7X je vybaven satelitní komunikací, internetem, multimediálními přehrávači, LCD monitory a systémem Airshow.

Tu-214 (tři letadla) = 25.000.000 dolarů x 3

Tu-214 PU (pro administrativu - dvě letadla RA-64517 a RA-64520) = 50.000.000 dolarů x 2

Postaven výlučně pro prezidentskou letku „Rusko“ v roce 2010.

Tu-214 SR = 25.000.000 dolarů x 2 (speciály, základní a náhradní RA-64515 a RA-64516)

Hlavním účelem těchto letadel je zajišťovat dokonalé spojení prezidenta se zemí. Jsou vybaveny přídavnými palivovými nádržemi (dolet  10.000 km), napájecími a radiokomunikačními systémy.

Tu-214 SUS = 60.000.000 dolarů x 2 (komunikační centrum - dvě letadla RA-64522 a RA-64524)

Modifikace dle požadavků prezidentovy administrativy - letouny se speciálními komunikačními prostředky.

Tu-204-300 A = 62.000.000 dolarů x 2 (Dvě letadla - RA-64057 a RA-64058)

Salónní verze Tu-204-300. Postaveny v roce 2011, v provozu od roku 2012: Dle informací OAO "Tupolev" jsou vybaveny odhlučněnými, vysoce komfortními salóny, moderními telefonními systémy a přístupem k internetu. " V provozu od roku 2012.

Tu-154 (Osm letadel) = zánovní 7.500.000 dolarů, nové 20.000.000 dolarů. Letadlo k osobní přepravě na střední vzdálenosti. 

 Tu-134 (Osm letadel) = 7,5 – 20.000.000 dolarů každý, postaven v 80. letech minulého století.

IL-62 (Pět letadel), Jak-40,  dva "veteráni" IL-18, 15 vrtulníků Mi-8 různé modifikace.

Celkové náklady aviaparku = cca 1 miliarda dolarů. Ze státního rozpočtu pro prezidentovu administrativu = 73 miliard rublů. Pro leteckou dopravu VIP osob bylo přiděleno 5,83 miliardy rublů (data z roku 2010).

Jachty

Roční náklady na Putinovu miniflotilu se pohybují kolem 100 miliónů dolarů (3 miliardy rublů). Údržba čtveřice luxusních lodí ročně stojí stovky milionů rublů.

Sirius (superjachta) = 37.000.000 dolarů (740 miliónů Kč)

Tato jachta prestižní třídy byla zakoupena prezidentovou administrativou počátkem roku 2011. Byla postavena  v Turecku. Je určena pro 11 pasažérů a 12 členů posádky. Délka jachty = 53.7 m, maximální rychlost = 18 uzlů (33 km / h). Interiéry jsou zdobeny teakovým dřevem. Výzdobu kajut navrhl  renomovaný  designér  Jean Guy Verges.

Jachta  má 6 VIP-kajut, vinný sklep, důstojnickou jídelnu s panoramatickým výhledem na moře, bazén s vodopádem. Obvyklá sazba pro údržbu takového jachty = 10% kupní  hodnoty lodě za rok, což činí 124 milionů rublů =  průměrná roční penze  1.200 ruských důchodců.

Olympia = 50.000.000 dolarů (1 miliarda Kč)

Originální skvost kremelské flotily. Tato 57 metrů dlouhá pětipalubní jachta patří mezi stovku největších megajachet světa. Roční provozní náklady na "Olympii" činí cca 150 milionů rublů.

Jachta splňuje královské standardy:  je obložena mahagonovým dřevem a ratanem, bohatým zlacením, jacuzzi-vířivkami, barem a grilem, kolonádou z javoru, obrovskou koupelnou s mramorovým obkladem.

Že má „Olympii“ v užívání Kreml nepotvrdili jen  zaměstnanci přístavu v Soči, ale svědčí pro to i  skutečnost, že bezpečnost lodi prověřovala FSO, i  zvláštní komise z Moskvy. Že jachtu užívá Putin  potvrdily i kremelské zdroje.  „Olympii“  provozuje Unicom Management Services - kyperská dceřiná společnost ruské státní OAO "Sovkomflot", vedená prezidentovým asistentem Igorem Šuvalovem.

Mezi kupujícími a "dárci" "Olympia" se objevuje ruský miliardář a dobrý přítel Putina, Roman Abramovič .

Rusko (parník)

Chce-li se prezident prohánět po řekách a jezerech, má k dispozici parník „Rusko“ . V roce 2005 byl modernizován, což přišlo státní kasu na 1.200.000 dolarů. Loď nyní splňuje všechny požadavky na moderní výletní lodi: má tři luxusně vybavené kajuty, devět dvoulůžkových kajut s příslušenstvím, koupelnou, devět dvoulůžkových pokojů  s patrovými postelemi, konferenční sál, společenskou místnost, restauraci, kavárnu s terasou, saunu.

Buřňák (VIP-boat)

Buřňák je motorová jachta vyšší třídy: délka = 27.4 m, šířka 6.5 m, výtlak 87.80 tun.  Je projektována pro  6 cestujících a 30 hostů, dva motory vyvinou rychlost až 22 uzlů. Interiér je obložen zvláštním druhem vzácného dřeva – „honduraským mahagonem“.  Paluba je z teakového dřeva. Loď byla vyrobena v petrohradském závodě "Severnaja verf".  Na vodu byla spuštěna v roce 2003.

Auta

O prezidentský vozový park se stará "Transportní kombinát " Rusko ", spadající pod prezidentskou administrativu. Jde celkem o 700 vozů, včetně těch, kterými disponuje hlava státu a její doprovod.

Největší reklamu dělá Vladimír Putin německému výrobci Mercedes-Benz. Jde o Mercedes-Benz S 600 Guard Pulman a minibus Mercedes Sprinter včetně doprovodného SUV Mercedes-Benz Gelendwagen.

Mercedes-Benz S 600 Pullman Guard = 1.625.000 dolarů (32,5 miliónů Kč)

Obrněné vozidlo pro přepravu prezidenta. Ve srovnání s konvenčními obrněnými  vozy S600 má zvýšený rozvor na 4,31 m a dosahuje tak délky  6,35 m. Tento  S600 Pullman Guard má skutečně  královské proporce. Samozřejmě, že interiér je vybaven nejmodernější technologií.

Má  přeplňovaný zážehový dvanáctiválec s obsahem  5513 cm3 a výkonem 517 koní. Bez pancéřování váží více než  2,1 tuny.

Interiér tvoří luxusní dvoubarevné kožené čalounění, prostorný kufr,  šifrovaný komunikátor, monitory s dotykovým ovládáním a držáky na křišťálové sklenky.

Mercedes-Benz Geländewagen = 434.000 dolarů

Užívá je Putinova ochranka.

Chce-li cestovat po své zemi, Putin používá lidový Mercedes-Benz Sprinter , který pojme 8 lidí, ochranku v to nepočítaje. Je dostatečně prostorný k práci i zábavě.

Ve svém daňovém přiznání  (z r. 2012) Putin občany informuje, že vlastní tyto vozy: GAZ M-21, GAZ M- 21P, (pozn.: stará známá Volha) VAZ "Niva- Skif“ (zdědil ho po otci).

Hodinky

Putin má sbírku hodinek v celkové hodnotě 22 milionů rublů, což je šest jeho ročních platů.

A. Lange & Söhne Tourbograph «Pour le Mérite» = 500.000 dolarů (10 miliónů Kč)

Putin vlastní jedny z nejdražších hodinek světa - A. Lange & Söhne Tourbograph – o jejich existenci se psalo v ruském tisku. Cena těchto hodinek je vyhledatelná  na webových stránkách,  v časopisu „Moje hodinky“ (? 1, 2006, str. 24) stojí,  že bude v Rusku tento typ k mání za 390.000 eur. Což znamená, že jedny Putinovy náramkovky přijdou bratru na více než 16 milionů rublů (dnes cca 19 miliónů r.).

Samonatahovací  A. Lange & Söhne Caliber L 903,0 Tourbillon jsou zdobené ručně zhotovenou rytinou.  Mají platinový plášť, ovládací knoflíky jsou z bílého zlata, vnitřní mechanismus je viditelný skrze zadní safírové sklíčko, upevněné šesticí šroubků. Hodinky jsou vodotěsné do hloubky 300 metrů.

Ciferník je z rhodiovaného stříbra, ručičky z modřené oceli, vteřinovka je ze žlutého zlata. Ručně šitý řemínek je vyroben z krokodýlí kůže, upínací spona je platinová.

Patek Philippe Perpetual Calendar 3974 = 60.000 dolarů

Jde o druhé nejdražší Putinovy hodinky. Jejich pouzdro je z bílého zlata.

A. Lange & Söhne 1815 = 25.000 dolarů

Pouzdro z bílého zlata. Barva ciferníku - stříbrná. Barva upínacího pásku z krokodýlí kůže- černá. 

Celkem Putin vlastní  11 hodinek. Kromě výše uvedené pětice se jedná o značkové Blancpain (různé modely), mezi nimi je i Breguet Marine 5817ST/12/5V8, další Patek Philippe Calatrava (3998) a IWC Pilot'sWatchMark XV.

Celková cena =  22.000.000 rublů (cca 40 miliónů Kč).

Tanec na ruském Titanicu

Autoři v závěru své investigativní publikace píší, že Putin přiznává ve svém oficiálním prohlášení za rok 2012 celkové příjmy ve výši 3.661.765 rublů. 

Což znamená, že kdyby si chtěl pořídit ze svého jen tu sbírku hodinek, nesměl by jíst a pít po dobu šesti let. Kdyby šlo o dary, musely by být v prohlášení coby dary uvedeny – nic takového tam není.     V opačném případě pak nemůže jít o nic jiného, než o úplatek pro nejvýše postaveného úředníka.

V zemi, kde více než 20 milionů lidí žije pod hranicí chudoby se Putinův okázalý život v luxusu jeví jako drzý a cynický výsměch všem občanům země, jež si hraje na demokratickou. Rozpočet prezidentské administrativy ve výši  84,6 miliardy rublů (údaj z r. 2011) je utrácen naprosto neproduktivně – z větší části ho pohltí náklady spojené se zajištěním blahobytného života hlavy státu. Tato částka je srovnatelná s ročním rozpočtem regionu tak velkého, jako je Nižněnovgorodská oblast se 3,3 milióny obyvatel.

Putin: Rusko jsem Já!

Jak reagoval na tato zjištění Kreml? Prý je přece jasné, že všechny ty paláce, jachty, letadla či automobily nejsou osobním majetkem prezidenta, nýbrž státu. Ale k čemu něco takového „stát“ potřebuje? K čemu je „státu“ pozlacený hajzl? A co je vlastně ten stát? V Rusku si může Vladimír Vladimírovič s klidem říct: „Stát jsem Já!“

Francouzský „Král  slunce“ – Ludvík XIV., jemuž bývá autorství onoho výroku připisováno, vládl Francii plných 72 let! Nedej Přírodo, aby Rusko a zbytek světa postihla podobná katastrofa!

Zdroje:

Albacová, E., Bešlejová, O., Osipovová, O. (2012, 23. dubna). Paralelní realita: Putinův palác mimo Matrix. Převzato z časopisu The New Times/ Novoje Vremja, č. 15 (243), dostupné na WEBu Olega Sentii:  http://oleg-sentia.livejournal.com/5316.html

BPPDU. Nejvyšší zloděj Ruska – Putin a Gazprom – kompletní průvodce pro putinoidy. WEB Google Blogger:  http://putin-vor-criminal.blogspot.cz/

FSB-RF. Putin, Vladimir Vladimirovič – biografie. WEB Federální bezpečnostní služby Ruské federace: http://www.fsb.ru/fsb/history/leaders/single.htm%21id%3D10309232%40fsbBiography.html

Gessenová, M. (2011, 23. června). Sergej Kolesnikov: Proč jsem promluvil o Putinově paláci. V roce 2009 jsme překročili hranici dobra a zla. WEB Snob:  http://www.snob.ru/selected/entry/37367

Goldfarb, A., Litviněnková, M. (2007). Smrt disidenta. Brno: Jota, str. 193.

Ignatius, D. (2010, 23. prosince). Příběh Sergeje Kolesnikova o korupčním paláci v ruském stylu. WEB Washington Post: http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2010/12/22/AR2010122203770.html

Martynjuk, L., Němcov, B. (2012). Život galejníka (paláce, jachty, auta, letadla a jiné doplňky). WEB Putin.Zůčtování.: http://www.putin-itogi.ru/rab-na-galerah/

Milov, V., Němcov, B., Ryžkov, V., Šurinová, O. (2011). Putin. Korupce. WEB Putinkorupcija.RF: http://xn--h1aaflgcehaokh4b5i.xn--p1ai/

RIA-Novosti. (2010, 23. prosince). Putinův tiskový mluvčí popřel zprávu o paláci na pobřeží Černého moře. WEB RIA-Novosti: http://ria.ru/society/20101223/312584239.html

RPR-Parnas. (2014). Komunální tarify, Putin a „Gazprom“. WEB Putin.Zůčtování.: http://www.putin-itogi.ru/kommunalnye-tarify-putin-i-gazprom/

Koptev, D, Kotovová, J. (2010, 23. prosince). Putinův černomořský palác. WEB Kompromat.Ru: http://www.compromat.ru/page_30258.htm

Koukolík, F. (2010). Mocenská posedlost. Praha: Karolinum, str. 38 - 54.

Kozyrev, O. (2014, 15. března). Pochod míru a mítink. WEB YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=KPEqAF0_7IU

Latynina, J. (2014, 15. března). Přístupový kód: Autorský pořad. WEB Rádia Echo Moskvy:  http://www.echo.msk.ru/programs/code/1279080-echo/#element-text