Putlerův "Mein Kampf"

O jedné zásadní knize, vhledu do duše Putinova muže, „ukrajinském scénáři“, psychoticích, psychopatech a ruském fašismu

Síla slova

Jaká je síla slova? Slova vyřčeného či napsaného? Síla slov, vět, článků, statí a knih?

Síla slov asi nespočívá jen v jejich kvalitě, ale i v kvalitě toho, na koho či na co působí. Mají-li co oslovit. A když existuje to něco/něca – po filosoficku: jsoucno/jsoucna – pak záleží i na vedení (po psychologicku – kanalizaci)  - jakými cestami je ono slovo pochopeno, popř. realizováno. 

Zalistujeme-li v internetu, zjistíme, že proslulá věta: „Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi“ (Tell me what you read and I'll tell you who you are) je připisována nejméně třem lidem: Masarykovi, Heideggerovi a Mauriacovi  - přitom francouzský spisovatel k tomu dodává, že věta zní lépe, vztahuje-li se k minulosti: „Řekni mi, co všechno jsi přečetl, a já ti povím, kdo jsi“. Jinak prý jde o staré anglické přísloví (bratři Slováci samozřejmě tvrdí, že jde o přísloví starých Slováků).

Zamýšlíme-li se na perspektivami světového vývoje, nezbytně se dostaneme k úvahám o myšlení lidí, kteří vývoj světa ovlivňují ze svých mocenských pozic. Chceme vědět, co je to za lidi, a jakým způsobem uvažují. Jakými způsoby kanalizují své myšlenky. … Zda ty myšlenky připomínají svěžest zurčícího potůčku, zrcadlení křišťálové studánky, či spíše smrdutý a ošklivost vzbuzující kanál.

Putinův čtenářský deník

Jedním z významných světových lídrů je bezpochyby  V. V. Putin. Autoritativní muž, který je v roli vůdce státu, obhospodařujícímu šestinu světa, příliš dlouho, než aby se to obešlo bez následků. Než aby se to obešlo bez následků na něm samotném, na jeho myšlení a jednání.

A protože je pan Putin v takto významném postavení, měli bychom se ho ptát: „Gaspadín Pútin, što takóje Vy  čitál?“ V článku „Co Putin čte“ se nad tím zamýšlí redaktor Respektu, pan Macháček. A zmiňuje se o eseji „Putin Can’t Stop“ Davida Brookse z novojorkských Tajmsů.

Podle Brůkse má Putin nejraději ruské filozofy devatenáctého a dvacátého století: Nikolaje Berďajeva a jeho „Filosofii nerovnosti“, Vladimira Solovjova a jeho „Ospravedlnění dobra“ a knihu Ivana Iljina „Naše úkoly“.

Mohl bych se rozepsat např. o tom, že Berďajev považoval bolševismus za typicky ruský způsob myšlení a jednání, a za osudovou nevyhnutelnost. I když byl bolševiky ze sovětského Ruska  vyhnán a žil ve francouzském exilu, měl k ruskému šovinismu a totalitářství vztah kladný, a bolševismus považoval za domácí mutaci fašismu. Ale o tom někdy jindy. Spíše bych se zaměřil na dílo „filosofů“ současných – a to těch „filosofů“, kteří se pohybují v bezprostřední blízkosti pana Putina.

Autoritářský autor

Protože žádný vládce nemůže vládnout sám. Každý správný mocipán se pohybuje v nějakém specifickém sociálním prostředí, které ho, tu více, tu méně, odtrhuje od reality. Každý vladař má svou kamarilu, uskutečňující jeho záměry, rozhodnutí, příkazy a rozkazy. A proto je dobré nehledět jen na cara samotného, ale zaměřit svou pozornost i na lidi v báťuškově okolí.

Jedním z pozoruhodných putinovců je jistý pan  Jurjev.  Tento původem vědec, povoláním podnikatel a politik, byl zřejmě zázračným dítětem – géniem, jelikož střední školu dokončil ve čtrnácti a vysokou školu v devatenácti letech. Michail Jurjev (nar. 1959) nejprve studoval biochemii. Deset let působil v Ústavu molekulární biologie AV SSSR. Po roce 1988 začal podnikat. Stal se vlivným a zámožným člověkem. Byl opakovaně zvolen do ruského Parlamentu - Státní dumy, a byl v ní místopředsedou.

V jeho životopisu se můžeme dále dočíst, že je předsedou Ligy průmyslníků a výrobců a členem prezidia Svazu zbrojařských firem a obchodní komory. Ale kumulace špičkových funkcí a veškeré jiné hlavounství a papalášství není tím, co by bylo nějak zajímavé. Není tím, čím by se pan Jurjev lišil od jiných Putinových kravaťáků. Zajímavý je pan Jurjev – autor. Zajímavá je jeho literární tvorba.

„Třetí říše“ pana Jurjeva

Poprvé jsem o ní slyšel v pořadu ukrajinské televize novináře a moderátora Savika Šustera: Šuster-live, vysílaném na internetovém portálu YouTube, a to z úst účastníka této politické diskuse, poslance Serhije Soboleva.

Pan Sobolev, politik strany „Otčina“, právník, a učitel dějepisu v pořadu Šuster-live 4.3.2014 (22:55) řekl toto:

„Víte, teď na internetu koluje ještě jedna kniha: Třetí říše. Jestli ji neznáte, vypadá to, že jde oblíbenou knihu pana Putina. Jsou v ní z perspektivy roku 2054 – je to taková sci-fi  – popisovány události, naznačeny scénáře vývoje „uplynulých“ padesáti let – jak (Rusové) zaberou gruzínská území – Abcházii, jižní Osetii, jak se zmocní Krymu, - a tak mám takové podezření, že pan Putin podle této knihy postupuje. Krok za krokem.

Ale nikdo si nemohl představit, že  všechny tyto události mají co dělat s Majdanem,  nikdo si nemohl představit, že  všechny tyto události mají do dělat se zločinným prezidentem Janukovyčem, který vydal rozkazy ke střelbě, a díky němuž bylo zabito minimálně sto lidí.

Nedokázala si to představit jak jedna, tak druhá strana – jak vojáci, tak civilisté – proto celý scénář, který měl Putin připraven -  jsem přesvědčen, že je to jeho „strategie rozvoje“ – Třetí říše – přinejmenším návrat do „starých hranic“ - že tato jeho strategie utrpěla porážku už v této etapě“.

Zdá se tedy, že se pan Putin neliší do Hitlera jen tím, že Hitler byl proti němu jen pouhý milionář, a ruský prezident je ropný miliardář. Ale i tím, že Hitler zbohatl díky prodeji zásadní knihy nacismu, jímž byl autorem. Kdežto autorem Putinova „Mein Kampfu“ je pan Jurjev.   

Rusko, jaké musí být

I když je tato kniha obvykle řazena do žánru „politická fantastika a utopie“, autor v doslovu píše, že to myslel smrtelně vážně – což nakonec naznačuje i jím zvolený podtitul: Třetí říše – Rusko, jaké musí být.  Podle Jurjeva je životaschopný jen svět, rozdělený do pěti velmocí, z níž tou nejvýznamnější má být Ruská říše. Ruské impérium. 

Na přebalu knihy je mapa, na které je do hranic Ruské říše včleněna celá Evropa. Roli vypravěče „ruských dějin“ v knize pan Jurjev svěřil občanovi Americké federace Alvarédovi duš-Santušovi, brazilskému studentovi (Brazílie absorbovala USA, a je jednou z oněch pěti velmocí), který jazykem historiografa,  považujícího za optimální státní uspořádání monarchii a caesaropapismus, popisuje dobové reálie a historické postavy.

Lenina označuje jako Vladimíra I. Judu, Stalina jako Josefa I. Velikého, Jelcina jako Borise II. Prokletého a Putina jako Vladimíra II. Obnovitele. Rusko vládce Putina je Druhou říší. Autor knihu napsal v roce 2006 – obdobím Druhé říše měla být léta 2000-2012. Jurjev počítá s Třetí světovou válkou, která má nově rozparcelovat svět a zavést Nový světový řád. 3. sv. v. prý začne sporem o Ukrajinu.

Pasáž o Ukrajině stojí za doslovnou citaci:

„… Jiskra, která zažehla sud střelného prachu konfrontace, přišla ze sousední Ukrajiny. Tato země, která se od Ruska oddělila v „Éře potíží“, dráždila Rusko již svou samotnou existencí, a to mnohem více, než vznik jiných post-sovětských států.

Důvod je zřejmý – na rozdíl od jiných národních států, se ten ukrajinský ničím neliší od ruského, a ve skutečnosti jsou to Rusové. V tomto smyslu je možné o knize druhého ukrajinského prezidenta Kučmy "Ukrajina není Rusko" říci to, co ve své publikaci napsal  rusko-ukrajinský spisovatel Bulgakov: "Gratuluji vám, občane Prášile.“( pozn.: Mistr a Markétka)

Rusko nicméně do záležitostí Ukrajiny nezasahovalo (resp. zasahovalo jen tak, jako jiné velké země zasahují do záležitostí svých  menších sousedů), a to navzdory její často hysterické protiruské rétorice.

Na sklonku roku 2004 tam došlo k Amerikou organizované tzv. oranžové revoluci, čímž se dostala k moci proamerická, protiruská vláda – a to v důsledku podvodů a nepokojů, proti vůli lidu východních a jižních částí země.

Tato území, která tvořila polovinu populace, a lvím dílem se podílela na tvorbě národního produktu  (většinově, ovšem nízkém), nikdy sebe sama nevnímala coby součást západní civilizace, ale naopak, vždy se cítila být součástí Ruska - na rozdíl od obyvatel střední a zejména západní Ukrajiny.

V roce 2006 se tam konaly parlamentní volby, a přitom se díky ústavním změnám stala Ukrajina parlamentní republikou - takže tyto volby rozhodly, kdo bude vládnout zemi. Navzdory očekáváním prezidenta, jeho vlády, i jeho západních příznivců (či spíše loutkářů), volby ostudně prohrál, -  a to přes všechny vynaložené náklady.

V důsledku vleklé krize, nebo spíše díky tomu, co podědil, prezident v roce 2007 parlament rozpustil – také proto, že nechtěl správu země svěřit premiérovi, coby chráněnci východních provincií - a spoléhal se na parlamentní většinu.

Lidé tuto většinu, postavenou na oligarchii povětšinou kriminálního typu, nepodporovali nijak zvlášť nadšeně, ale rozpuštění parlamentu v této situaci nemohli považovat za nic jiného, než za pohrdání voliči. A proto  koncem roku 2007 vypuklo ve východní a jižní Ukrajině povstání.  Jinak to ani dopadnou nemohlo.

Toto povstání, svou historickou podstatou se podobající tomu z let 1649-54 (výsledně se tehdy východní Ukrajina stala součástí Ruska), vypuklo pod hesly sjednocení s Ruskem a odklonu od politiky nucené integrace do Evropy, a proti vstupu do protiruského NATO pod patronátem USA a Polska.

V důsledku toho devět oblastí (Doněcká, Charkovská, Záporožská, Luhanská, Dněpropetrovská, … sonská, Oděsská, Nykolajevská a Krym) oznámilo, že ukrajinskou vládu ani státnost neuznávají, a tímto vyhlašují Doněcko-Černomořskou republiku.

Pak sesadili představitele dosavadní centrální vlády (s výjimkou těch, co přeběhli k povstalcům), nominovali své vůdce, a vyhlásili referendum o vystoupení z Ukrajiny a připojení k Rusku.

Když ukrajinská vláda rozkázala východním a jižním armádním divizím, aby proti povstalcům zakročily, ukázalo se, že se většina vojáků k rebelům přidala (také hodně policistů a představitelů inteligence). Další odmítali bojovat a opouštěli své posty na východě s tím, že zbraně nechávali na místě, jiní byli zablokováni na svých vojenských základnách.

To vše, samozřejmě, bylo naprosto protizákonné - ale jak zní ruské přísloví: "Vzpoura nemůže skončit beze ztrát – v opačném případě by se jí říkalo jinak“,, kdyby povstání nebylo úspěšné, v dnešních učebnicích dějepisu by se označovalo jako nezákonná  vzpoura.

Rusko se od tohoto procesu verbálně zcela distancovalo s tím, že jde o vnitřní záležitost Ukrajiny, a o vlastní rozhodnutí východních Ukrajinců, ale že přitom nemůže ignorovat zájmy bratrského národa, a nezačlenit ho do Ruska, pokud se tak sám rozhodne.

Nyní je těžké říci, zda se Rusko na přípravě tohoto povstání podílelo, nebo to byla záležitost čistě domácí - v každém případě je považováno za hrdinskou epizodu v historii ruského lidu.

Tou dobou ukrajinská vláda požádala o pomoc NATO, které pak na Ukrajinu vyslalo několik divizí - prozatím do její západní a střední části,  nikoli do oblasti povstání.

Rusko neváhalo, specificky ruskou mluvou řečeno, „nečekalo, až se vody uklidní“, a v březnu 2008 vstoupilo do východní Ukrajiny - samozřejmě, na pozvání povstalecké vlády – kontingent čítal 80.000 vojáků,, Černomořská flotila, běžně přítomná na jihu Ukrajiny, byla převedena do stavu plné bojové pohotovosti, a její pobřežní základny byly početně posíleny z Ruska převelenými příslušníky mořské pěchoty.

NATO reagovalo přesunem vojsk na východní část Ukrajiny, a ruské strana jim vyrazila vstříc – styčnou linií se stala hranice Dněpropetrovské a Kirovogradské oblasti ( později byla města přejmenována na Jekatěrinoslav a Jelizavetograd), poblíž obce zvané Pjatichatky.

Více než 140.000 lidí tu stálo proti sobě, s těžkou obrněnou technikou značné palebné síly,, započala tzv. velkopostní konfrontace (protože v té době se světil svátek pravoslavné církve, Velký půst.)

Antiruská hysterie v médiích a v politickém establišmentu Evropy a USA v této době dosáhla poměrně surreální úrovně. Běžně se tvrdilo, že Rusové jsou pro lidstvo nepoměrně horší katastrofa, než byl Čingischán a Hitler dohromady, a vznikl dojmem, že snídají malé děti.

Ukrajinci byli oproti tomu vykresleni nejen jako oběti, ale téměř jako esence všech pozemských ctností - a to navzdory skutečnosti, že převážná většina Evropanů, a ještě o něco víc Američanů,  neměla tušení, kde leží Ukrajina a kdo jsou to Ukrajinci (viděl jsem jich docela dost, a mohu dosvědčit, že jde o obyčejné Rusy).

Je třeba vzdát hold Rusům - jejich tisk v té době také nebyl žádným vzorem objektivity, nicméně byl mnohem uměřenější, a neupadl do povšechného marasmu. Navzdory tomu všemu se americké velení neodvážilo vydat rozkaz k útoku,  protože Rusové jasně demonstrovali své odhodlání vést boj až do konce.

I díky západní televizním společnostem (pravděpodobně s účastí ruských agentů), které vysílaly spoty o tom, kterak ruské jaderné rakety letí na Spojené státy, a kterak se bombardéry s podvěšenými křídlatými střelami připravují k letu nad Evropou, a tak byl v Evropanech opět vyvolán pozapomenutý pocit, že pokud se Rusům zachce, svět skončí do půl hodiny.

Skutečnost, že spolu s ostatními zahynou i Rusové, nebyla nikterak utěšující, protože všichni cítili, že Rusové neblafují. Američané přecenili význam potenciálního kompletního rozkladu ruské vojenské elity, jejíž představitelé vlastnili ilegální bankovní účty na Západě (kromě mnoha těch, kteří pro západní zpravodajské služby přímo pracovali). 

Rusové za pár týdnů nahradili téměř všechny top generály - a pak poprvé použili „technodoprosy“ – výslech s užitím psychotropních drog (u nás známých jako „narkotikum pravdy“). V Ruské říši jde nyní o velmi rozšířenou praxi. (viz "Systém vymáhání práva").

Mezitím se ve východních oblastech Ukrajiny konalo referendum, ve kterém pro vstup do Ruska hlasovalo 82% populace. Nešlo o žádné falšování, protože v těchto oblastech v prezidentských volbách v roce 2004 téměř tolik voličů hlasovalo pro kandidáta, považovaného za proruského (a to navzdory skutečnosti, že uchazeč sám byl, mírně řečeno, specifický).

Rusko pak na svém území vyhlásilo vnitřní referendum: s přijetím východní Ukrajiny do Ruska souhlasilo 93% účastníků.

Politicky vzato, čas pracoval proti Západu – bylo třeba započít proti ruskému monstru rozhodnou akci, ale něčeho takového se západní vůdci obávali, a tak Rusové vlastně nic netratili. Západ musel ustoupit.  …

V květnu bylo uzavřeno tzv. Dněperské příměří – smlouva byla podepsána na člunu uprostřed Dněpru, ve stejné vzdálenosti od Poltavské (západní) a Dněpropetrovské (východní) oblasti mezi NATO a Ruskem.  NATO bylo signatářem proto, že Ukrajina byla už dva měsíce jeho součástí, jakož i součástí Evropské unie.

 I když v této smlouvě nebylo přidružení východní Ukrajiny k Rusku politicky uznáno, byla jí stanovena demarkační čára, tvořená hranicemi Sumské, Poltavské, Kirovogradské, a Vinnické oblasti jako západní hranice, Ukrajiny a NATO, a Charkovské, Dněpropetrovské, Nykolajevské a Oděsské oblasti, jako východní hranice, s Ruskem.  

Strany se zavázaly tuto linii nenarušovat a zabezpečit volný průjezd civilních osob. Výslovně bylo uvedeno, že se Rusko vystříhá veškerých útoků na západ od demarkační čáry. Šlo o pouhou PR-akci Spojených států, protože Američané dobře věděli, že se Rusko k ničemu podobnému nechystá, ale v Americe a v Evropě potřebovali onu dohodu podat coby vítězství nad ruským imperialismem. …“    (str.3)

Skutečně utopie?

Tak to byla krátká ukázka myšlení člověka z okruhu vůdce vší Rusi, Vladimíra V. Putina. Připomínám, že pan Jurjev knihu napsal v roce 2006! Že by to byla utopie? To se mi nezdá. Obávám se, v těchto intencích uvažuje většina ruské mocenské elity. Mnoho důkazů tomu nasvědčuje.

Spíše než Utopii připomíná kniha Třetí říše, nebo chcete-li: Třetí impérium, hotový scénář, jehož realizace se zatím daří jen z malé části.

Četl pan Putin tuto knihu? Čím je pak pan Putin? Vypadá to, že nebyl čtenářem, ale spoluautorem.

Jak je z textu znát, pan Jurjev se vůbec neobává, že by střet vojenských bloků nějak ovlivnil fakt, že jsou účastníci konfliktu držiteli jaderných zbraní. Je to „logické“, protože jde o zbraně natolik smrtící a osudové, že se každý zdráhá je použít – a tak jakoby ani nebyly.

Takové úvahy jsou sice logické, ale také zrůdné. A do 21. století – století ekologických hrozeb - by patřit neměly. Zbrojní výroba je především nesmyslné plýtvání lidským i materiálním potenciálem. Ale když se světovými lídry mohou stát patologické osobnosti, jako je pan Putin a spol., zbrojení má stále své opodstatnění. Škoda.

„Car Bomba“ a Nashova rovnováha

Když je řeč o jaderném zbrojení, vždy se mi vybaví John Forbes Nash. Asi jste viděli film „A Beautiful Mind“.  Čistá duše. Je celý o něm. Sice zůstává poplatný běžné holyúdské produkci, ale přesto naznačuje, s jakými potížemi se ten člověk potýkal.

Pan Nash je paranoidní schizofrenik. Tedy člověk, trpící vážnou duševní chorobou s bludy. Přesto je geniální. A je držitelem Nobelovy ceny za ekonomii (1994).  Jeho švédskou akademií  oceněná práce se týkala řešení tzv. teorie her.

Nash pracoval pro americkou RAND (Research And Development), na simulacích válečných konfliktů mezi světovými mocnostmi, a snažil se pro svou zemi, USA, navrhnout optimální obrannou strategii. Ve svých 21 letech dospěl k onomu Nobelovkou vyceněnému řešení, nazvanému „Nash Equilibrium“ (Nashova rovnováha).

V jaderném věku mír na tomto principu zajišťuje možnost zaručeného vzájemného zničení zemí, vlastnících jaderné zbraně – obrannou strategií tedy je zamezit nejhoršímu možnému výsledku: vzájemné anihilaci. Základním předpokladem fungování této doktríny je, že obě strany jsou schopny oplatit útok v dostatečné míře i po jaderném útoku.

Rozum a cit necitelných

Ovšem – pro psychopata, tj. člověka s poruchou osobnosti, asi žádná hrozba není dost velká, aby ho odvrátila od jeho šplhu za dosažením větší, ba maximální moci – nad lidmi, nad světem. Zvlášť pokud své ryze sobecké nutkání považuje za své poslání. Za osudovou vyvolenost. Danost. Nejvyšší dobro.

Je nepochybné, že pan Putin takový „motor“ v sobě má. Je schopný, ba všehoschopný vůdce.

Rizikovým faktorem změny vůdce ve Führera jistě není jen doba expozice, pozice a propozice. Příčiny změny vůdce ve Führera jsou, jako u mnoha „civilizačních chorob“, multifaktoriální.

Aby se vůdce stal Führerem, musí být „trendy“. Musí oslovit něco, s čím jeho národ/národy dlouhodobě souzní. S čím se jeho národ identifikuje. Musí zapůsobit na podvědomí více, než na vědomí. Musí sázet na emoce více, než na racionalitu. Atd. Na propagandu více, než na pravdu.

A toto vše se panu Putinovi daří. Podle průzkumu veřejného mínění ho v jeho řinčení zbraněmi podporuje většina ruských Rusů.

Mocní psychopaté a nemocní psychotici

Pan Jurjev bude nejspíš psychopat, podobně, jako pan Putin. Psychopat je člověk mimo normu, ale není  nemocný. Není člověk trpící. Trpí spíš lidé v psychopatově okolí. Pan Nash není psychopat, ale psychotik. Tedy člověk nemocný. Člověk trpící. A může se léčit.

Jak psychopaté, tak psychotici mohou myslet a jednat podobně. Ale psychotici nebývají nebezpeční vetším skupinám lidí, protože je jejich nemoc v normálním fungování omezuje, a spotřebují na své ukotvení v realitě hodně energie.

Kdežto psychopaty neomylně najdeme v nejvyšších vrstvách společnosti, v nejvyšším velení, a nebo v prezidentském kabinetu, protože je jejich osobnostní nastavení nutí k dosažení dominantního postavení nad ostatními . Čím výše jsou, tím více energie se jim dostává. A realitu si zvykli přizpůsobovat svým potřebám.

Kancléřka SRN Angela Merkelová tedy správně postřehla, že se Putin nachází „mimo realitu“. Je to jeho „normální stav“, který mu vyhovuje.

Pan Nash – geniální psychotik – může fungovat jen ve chráněném univerzitním prostředí. Pan Jurjev – geniální psychopat – naopak maximálně expanduje, a vede kde co, a proti kde komu. Pan Nash hraje své hry teoreticky. Pan Jurjev je hráčem praktickým, a o to nebezpečnějším.

Pan Nash je paranoidní psychotik. Proto se zabýval tím, jak může nad domnělými pronásledovateli zvítězit. Pan Jurjev je paranoidní psychopat. Proto se zabývá tím, jak zdolat potenciálního protivníka, který by ho mohl připravit o to nejcennější, co má. O moc a dominanci.   

Věrchuška plná magorů

Když se blíže seznámíme s okruhem lidí kolem pana Putina, je v něm hodně nacionalistů, autoritářů, bolševiků, a sám Jurjev cítí jistou náklonnost k „pozitivním ekonomickým aspektům“ Hitlerovy Třetí říše, jako v tomto rozhovoru pro Echo Moskvy z roku 2004: Vnitřní nepřítel a nacionální idea.

Proto je poněkud směšné, že ruští šovinisté a ultranacionalisté s černooranžovou páskou na rukávu považují aktéry ukrajinské revoluce za fašisty a banderovce.  Těmito nálepkami ruští náckové označují lidi, kteří neváhali za samostatnost a demokratizaci své země, ze které ruští oligarchové udělali „banánovou republiku“, položit své životy.     

A je otřesné, kolik hlupáků v naší zemi pana Putina a jeho snahy podporuje. Možná u nás bude tolik demokratů, jako v Rusku. „Demokrat“ Klaus, „demokrati“ z D.O.S.T.u, „demokrat“ Hájek, co z opice nepochází, podombudsman Křeček, chlapci z Úsvitu, a další čeští protofašisté a budoucí autoři „zvacích dopisů“.

Sláva Ukrajině! Stop ruskému fašismu!  

Zdroje:

Jurjev, M. (2006). Třetí říše: Rusko jaké musí být. Bezplatná elektronická verze. Elektronická knihovna bookZ.ru:  http://bookz.ru/book.php?id=53408&n=1&p_count=47&g=politics&f=tret_a-i_378&b_name=%D2%F0%E5%F2%FC%FF%20%E8%EC%EF%E5%F0%E8%FF&a_name=%CC%E8%F5%E0%E8%EB%20%DE%F0%FC%E5%E2&a_id=mihail-ur_ev

SavikShusterStudio. (2014, 4. března). Šuster-live: WEB YouTube, 3s.tv: https://www.youtube.com/watch?v=j8ulVqpmBGg